V roce 1411 se král Václav IV. vyplazil na kopec nad Kunraticemi.

Když viděl, jak blbě se tam leze, nechal si tam postavit Hrádek. Dokonce ho tam i klepla pepka, poté, co se v roce 1419 naštval kvůli Pražské defenestraci.
V roce 1932 se parta potrhlých vysokoškolských atletů byla proběhnout a taky se nahoru vysápali. Když taky viděli, jak se tam blbě leze, uspořádali ze srandy v roce 1934 v okolí závod s tím Hrádkem uprostřed. Běhá se od té doby každoročně a není to žádný pouťáček. Letos se běžel 91. ročník a bylo povoleno jenom 3600 závodníků. Pamatuji jich těsně pod 10 000.
Startuje se dole přes rozdvojený Kunratický potok (255 m nad mořem).Vybíhá se na kopec (287), zpět dolů, znovu přes dva potoky. Potom nahoru strmým kluzkým výlezem po čtyřech na Hrádek (300) a opět strmým a kluzkým sešupem k pátému potoku, Pak dlouhé stoupání opět na Hrádek, dlouhatánská náhorní rovina, kde se na pastelkách vyklepaných od stoupání závod rozhoduje a dlouhý vrstevnicový seběh do cíle opět dolů k potoku. Celkem 3,1 km.
Dámy a mládež mají tratě trochu jednodušší.
Před více než třiceti lety jsme vyjednávali nocleh v pražském pionýráku a pár ročníků jsme absolvovali vlakem s celým oddílem.
Závod je hlavně společenskou událostí, které se zúčastňují atleti, vodáci, veslaři, orientační běžci a další sportovci odevšud.
Je ustanovena kategorie „veteránů“ pro ty, kteří běželi více než 20 ročníků. (Úvozovky píšu proto, že mnohým není ani čtyřicet let.) Letos všichni, kteří mají přes 40 startů dostali pamětní medaili.

pamětní medaile na tričku s mlokem

cílový prostor

Rekord drží od roku 1979 atlet Zwiefelhofer časem 10:58,9, ale vítězství si často odnášejí sportovci jiných odvětví – veslaři, vodáci, orientační běžci. Letos časem 12:12,8 zvítězil orientační běžec Daniel Bolehovský. Ročníky 1967, 68, 69 a 73 ovládl Roman Skalský.
Letošní zdolání Hrádku bylo obzvláště náročné. Těsně nad nulou, jinovatka, suchý, tvrdý, hrbolatý strmý svah způsobil, že ani lezení po čtyřech nepomáhalo. Borci se hřeby na botách podkluzovali, my se špuntovkami jsme sjížděli a pro ty s hladkými podrážkami byl ten kopec zcela neschůdný. Následující seběh z úplně stejného svahu s unavenými koleny připomínal výlet opilých důchodců, tápajících po kdejakém stromku, klacku a stéblu aby se nějak zastavili nebo aspoň přibrzdili.