OPĚT NA SKOK V BRETANI

Pár dnů po návratu z Benátek jsem se stejně jako v dubnu vypravil ke břehům Atlantiku, do francouzské Bretaně. Tam na rozdíl od Čech skoro vůbec nepršelo. Že to bude tentokrát trochu dobrodružnější dovolená, mi naznačila už německá průvodčí při cestě z Chebu do Marktedwitz. Ta mi oznámila, že další mnou naplánovaný spoj do Norimberka je zrušený kvůli stávce. Tímto vlakem jsem ale pak na doporučení pokračoval dál až do Weidenu. Tam jsem přesedl na vlak do Regesburgu a po dalším přestupu v Neumarktu jsem se nakonec do Norimberka dostal, byť asi s pětihodinovým odstupem od prvotního plánu. Pak už to šlo dalšími spoji přes Frankurt až do Paříže. Po desáté večer ale už z Paříže dál nic po železnici nejelo. Ještě jsou tu ale noční autobusy. Jedním jsem se nakonec dostal až do konečného místa, jímž byl Lorient. Celá anabáze trvala cca 24 hodin, což bylo dohromady o nějakých devět hodin víc než posledně. Sláva. Zbytek dne jsem vesměs dospával a sobotu ráno vyrazil s místními orienťáky na městské závody na 60 kilometrů vzdálený ostrov Ile-aux-Moins v zálivu Morbihan.

Teprve ráno před odjezdem jsem zjistil, že jsem si doma zapomněl čip a buzolu. Naštěstí se čip dá vypůjčit a buzola ve městě skoro není potřeba.

Totálně rozhozený jsem vyrazil do uliček starší zástavby na 3,3 km dlouhý závod s 19 kontrolami a začal kupit chyby, kterých jsem nadělal jako za posledních pár let dohromady. Dal jsem to za 26 minut, přičemž vítěz to šel za polovic.

Tuto nejdelší trať běželo 64 lidí, já byl 49. Pozitivem bylo, že jsem si městečko pořádně prohlédl.

Za hodinu a půl byl na stejném místě odstartován závod v middle. S mapou i s terénem jsem se už trochu seznámil a pětikilometrovou trať s 21 kontrolami urazil za 42:06 a byl 32. z 53. Vítěz to běžel za 25:34.

Na závodech jsem se náhodou potkal se dvěma zde provdanými krajankami. Jména nevím, ale jedna byla z Rychnova a druhá z Hr. Králové. Oběma bylo kolem čtyřicítky a v mládí u nás běhaly. Tak jsem s nimi prohodil pár slov o českém OB.

Ze závodů jsme se nevraceli a jeli se ubytovat na pevninu do komplexu v Badenu. Byla i společná večeře, v jejímž závěru jsem rozdal všechny lázeňské trojhránky, které jsem s sebou přivezl. Mělo to celkem úspěch.

Ráno se cestovalo do Saint-Avé, což je městečko kousek na sever od Vannes. Tam se konal městský long. Nejdelší trať, na kterou jsem se přihlásil i já, měřila 9,3 km a měla 28 kontrol. Charakterem to připomínalo naše běžné městské závody. Nakonec jsem byl rád, že jsem se do cíle nějak doploužil. Ani nepamatuji, kdy jsem naposledy běžel takovou dálku. Na trati jsem bez chyb strávil 63:17 (vítěz Hallepe z Lorientu 40:53) a byl 18. z 22. Podotýkám, že ve všech třech závodech byly vypsány 3 – 4 tratě a záleželo na každém, kam se přihlásí.

Některé dny pobytu jsem věnoval kultuře. V Tavarn Ar Roue Morvan hrálo trio ve složení kytara, housle a dudy irskou muziku. V blízkém Bar D´en Face jsem pak – stejně jako v dubnu – natrefil dvakrát na partu vesměs seniorů, kteří v počtu od 20 do 25 hudebníků valili přes dvě hodiny keltskou muziku. Také tam jeden večer hrálo jazzové trio – klávesy, saxofon, bicí.

Hodně jsem si toho natáčel a s hudebníky pak udělal fotku na památku. 

V rámci “poznej kraj” jsem navštívil město Auray s velmi pěkným historickým centrem – vřele doporučuji.

Při procházce jsem tam zcela náhodně našel asi dvacet pevných kontrol. Tzn., že jich tam musí být alespoň dvojnásobek. Mapku jsem ale nesehnal. Ve čtvrtek, když jsem tam byl, mají infocentra zavírací den. Pokud by tam někdo jel, tak se to dá i stáhnout na internetu.

Nechyběla ani tradiční osvěta pro bretaňskou spíše předškolní mládež, kdy se dokončil na jaře nedokončený okruh s pevnými kontrolami u zálivu Le Ter. Účast byla přes patnáct dětí a přiměřený počet maminek. Hlavním bodem programu ale byla závěrečná oslava narozenin jednoho z dítek. A rozdávaly se i české Fidorky a lázeňské oplatky. 

Předposlední den před odjezdem jsem se ještě účastnil oddílového nočního měřeného tréninku v historickém centru nedalekého Hennebot. Původní záměr situovat tento trénink spíše do parkové přírody zhatil nedávný hurikán, jenž nejen v této oblasti udělal se stromy pěknou paseku. Závod to byl pěkný, nakličkovaný a s ostrými úhly. Myslím, že jsem to nešel špatně, ale srovnání nemám. Výstup z toho asi nedělali.

A abych nezapomněl, vyrazil jsem opět na ligový zápas místního FC. Lorientští opět nezklamali. Ani při mé třetí návštěvě na stadionu nevyhráli. Zatím jsem v jejich provedení viděl pouze jednu remízu a dvě prohry. Snad příště.

Také návrat opět prostřednictvím vlakových spojů měl k ideálu daleko. Do Paříže, kde jsem měl mít luxusní 2,5 h. na přestup, to dojelo s dvouhodinovou sekerou. Půl hodiny na přesun metrem z jednoho nádraží na druhé je opravdu málo. Dal jsem to sice i s bágly a zimními botami na nohách za 25 minut, ale bylo mi to pendrek platné. Dost mne nadzvedlo, že jsem stál pár metrů od vlaku ještě dvě minuty před odjezdem, ale už mne a ještě asi dvacet pořádně naštvaných lidí, kteří zřejmě také ten den trhli osobní rekordy v běhu chodbami metra a nádraží, nepustili přes jakési turnikety k samotnému vlaku. Prý předpisy. Vzhledem k návalu u asi osmi přepážek v informacích se dá úspěšně předpokládat, že úplně každý z toho plného vlaku z Bretaně, kdo neměl jako konečnou stanici Paříž, nestihl nějaký další spoj. Podle mne mohlo jít i o stovky lidí. Nastal tedy mně známý posun dalšími spoji. Leč ten poslední končil ve Weidenu a dál už nic. Leda druhý den. Co takhle v půlnoci v již zasněženém a ztemnělém Německu. Přespání v nějakém hotelu vyjde cca na 100 euro. Naštěstí pro mne přijela Radka autem, a tak jsem byl ve dvě v noci konečně doma. S sebou jsem si kromě nezapomenutelných zážitků přivezl i na sobě zcela zpocené ošacení z onoho úprku, které mi do značné míry pomohlo k nachlazení, kvůli kterému jsem pak  byl týden doma. Tak zase někdy příště se zprávami z Bretaně.