Sváti orienťáček 2026
Vyhráli Láďa Nejedlý s manželkou Míšou (dříve Redlichovou), druzí byli Karel Pilař a Jindra Kovář z Aše, třetí skončily domácí Žandovky
Nejstarší účastníci
šňůrkový slalom
V mých orienťáckých začátcích (1976) byly závody postavené tak, aby vítěz hlavní kategorie H21 byl v lese přes hodinu. Ostatní tratě byly úměrně kratší. Jednou za rok, většinou první jarní závod, se běžela „dlouhá trať“. Délka byla různá, u hlavních kategorií pamatuji 15 až 28km. V roce 1991 na MS OB v Mariánských Lázních se poprvé běžela krátká trať v Karlových Varech. V dnešním názvosloví je to střední trať ST. Ta dlouhatánská trať byla zcela zrušena a ta, kterou jsme vždy běhali a nazývali klasikou, se dnes jmenuje dlouhá. Sprint přibyl ještě později. (Popravdě řečeno by se ten „sprint“ měl nazývat krátká trať. Sprint ve všech sportech trvá pár vteřin, v OB i 20 minut. To už je pro atleta vytrvalostní závod.)
„Krátká“ trať 1991 se běžela na Linhartu v prostoru tehdy zmapovaném a dnes použitém Honzou Novákem pro závod „Sváti orienťáček“ pořádaný na její památku. Součástí celého odpoledne je cvrnkání kuliček, lesní golf, šňůrkový slalom a samozřejmě orienťák okořeněný dvěma paměťovými úseky, což na mapě zmapované před 35 lety nebylo nic jednoduchého. Například kontrola nakreslená uprostřed veliké paseky byla ve vysokém lese. Zeměpisný kvíz proběhl na závěr spíš symbolicky, bez hodnocení. Počasí bylo přívětivé, byla to příjemně strávená sobota. Honza Fišák
Coby aktivní účastník oné akce doplním vyprávění Honzy Fišáka. Hlavní orienťáckou kategorií byl závod dvojic. Ty byly odstartovány podle součtu věků obou členů týmu. Tzn. že v čas nula vybíhala nejstarší dvojice, pak podle věkového součtu o minutu až tři později další, do nějakých dvaceti minut byli všichni v lese. Která dvojice doběhla první do cíle vyhrála. Pokud nedoběhli borci současně, počítal se doběh horšího z dvojice. Oba členové měli identickou mapu. Dvojice si zvolila toho lepšího (A). Ten měl za úkol nejprve najít a orazit jednu paměťáckou kontrolu (mapka v měřítku 1:5000), pak teprve dostal závodní mapu (1:7500). Člen B nemusel na nic čekat a šel rovnou do závodu. Člen A po návštěvě druhé kontroly dostal opět mapku, kde byl zakresleny tři paměťácké kontroly. Svoji závodní mapu musel pochopitelně odložit a dostal ji, až předložil papírek se třemi procvaknutými políčky. Určité zděšení vzbudila skutečnost, že se po odběhnutí asi 8 lidí na úvodní paměťáckou kontrolu nikdo dlouho nevracel. To trvalo skoro deset minut. Přitom ona kontrola byla tak 250 metrů od startu. Chtěl jsem si proto na ni dát pořádný pozor a odbočit z cesty do lesa na správném místě, leč jakási historická pěšinka asi byla o něco dál, než jsem zahnul. Po chvíli jsem se ocitl v zemi nikoho, kde kolem mne pobíhali dva mladší borci. Po pár minutách jsem si řekl, že se raději vrátím na start a mapku si znovu pořádně nastuduji. Při návratu jsem kontrolu nakonec náhodou našel. I tak jsem tam nechal něco do pěti minut. Jednička v závodě byla v pohodě, dvojka také a tři paměťácké kontroly rovněž. Na trojku se mi nechtělo obíhat – měl jsem to ale udělat – a řekl si, že tu křižovatku cest najdu postupem přímo. V mapě ale nesedělo vůbec nic. Po prodírání se porosty jsem se ocitl na výrazné cestě, nevěděl jsem ale na které, a raději zaběhl pár set metrů na místo, kde jsem se našel. Opět se mělo jednat o správné odbočení na menší pěšinu. Nějaké odbočení jsem v terénu zahlédl a vyrazil tím směrem. Cesta – falešná – však brzy končila a já zase začal krosit porosty sem a tam. Nakonec jsem se zase vrátil na tu výraznou cestu a pak už jsem to dal. Celý kufr, který jsem neudělal za posledních pět let, mě stál určitě deset minut. Zbytek závodu už jsem jakžtakž zvládl. S Břéťou (dal mi skoro dvacet minut) jsme nakonec skončili na lichotivém šestém místě ze šestnácti dvojic. Nebýt mých fatálních kufrů, tak to bylo na bednu. Honza Fišák s Růženou Reischigovou byli třináctí. Pepa Milota
Na mapě byla spousta rozlehlých obor, které jsou tam asi deset let. Do závodu se to ale nepromítlo.
Zvířátkům velel statný jelen.
