Tak zase na skok v Bretani

V první polovině listopadu jsem vyčerpával něco ze zbylé dovolené, a tak jsem zavětřil, že se v Bretani dá ve dvou víkendech stihnout několik závodů. Ten první, který se měl konat u Quimper, ale zrušili a přesunuli na nějaký jarní termín příštího roku. Nevadí, alespoň jsem v klidu stihnul ligový fotbal

a podvečerní návštěvu Baru D´en Face, kde hráli keltskou muziku. 

V týdnu jsem pak na centrálním náměstí zhlédl oslavy konce 1. sv. války, kde se předávaly medaile déle sloužícím aktivním důstojníkům. 

A pak přišel druhý víkend, kdy se během soboty a neděle konalo pět (!) závodů. Celá akce se jmenovala O´ria Morbihan. Účastníků bylo pokaždé od 70 do 110. Neběhá se v kategoriích, ale každý si z nabídky čtyř nebo pěti tratí vybere přiměřenou délku a obtížnost. Já jsem si pokaždé vybral tu druhou v pořadí. V sobotu, kterou v celém rozsahu pořádal oddíl z Vannes, se začínalo sprintem v městečku Etel.

Od minulých návštěv jsem nepoučil, že tamní borci nejezdí jako my na závody nějakou tu hodinu před startem, aby si popovídali se známými nebo si dali něco k pití či k snědku před vyběhnutím. Přijíždějí již oblečení a po zaparkování okamžitě jdou na start. I s převlékáním jsem to naštěstí stihnul úplně přesně. Sprintový závod na 2,7 km s 16 k. jsem nakonec zvládl ve druhém nejlepším čase. Trať běželo 35 závodníků.

Mé další účinkování mělo ale sestupnou tendenci. V odpoledním závodě ze stejného místa se běžel jakýsi prodloužený sprint na 5 km s 22 k. To už jsem cítil, že na dlouhých laufech ztrácím. Chybu jsem sice neudělal, ale na lepší než osmé místo to nebylo. O vítěze jsem dostal asi osm minut. Běžci na předních pozicích ale měli kolem čtyřiceti let.

Závěr soboty obstaral noční závod v přímořském městečku Saint-Cado. To už jsem cítil, že běžecky na tom nejsem kdovíjak, nemluvě o tom, že se běhalo dost na břehu moře, kde se o nějakém osvětlení, které je alespoň někde v ulicích, nedá vůbec mluvit. Prostě absolutní tma. Ani dvě čelovky mi nebyly nic platné. Reflexy na lampionech nebyly. Stejně by to nepomohlo, neboť kontroly byly skoro vždycky nějak za rohem nebo za keřem, takže jsem občas přebíhal. Soustředil jsem se hlavně na to, abych vůbec našel všechny kontroly. Z dvaceti účastníků jsem byl až patnáctý.

Následující neděli jsem se nemusel bát, že bych start prošvihnul, neboť dva závody pořádal oddíl z Lorientu, kde jsem bydlel, a já jel s jejich předsedou, takže ten tam coby pořadatel a roznašeč kontrol musel být s předstihem. Původně měl být dopoledne sprint v městě Inzinzac-Lochrist a odpoledne něco v lese, leč závody v přírodě jim nepovolili, a tak se vše konalo ze stejného místa. Shromaždiště bylo u poměrně široké řeky Le Blavet,

kde měli na jednom z ramen vytvořenou přírodní dráhu pro vodní slalom. 

Přes tento most se také běhalo. 

Na 2,7 km dlouhé trati s 20 k. jsem byl kupodivu třetí.

Při závěrečném závodu (4,3 km, 24 k., 70m) jsem už sotva šoupal nohama. Při předstírání běhu měl drželo, že jsem se snažil udržet dam, které měli zhruba stejný věk jako já. Jedné jsem v úvodu pomáhal zdolat kamennou zídku prorostlou nějakou popínavou zelení. Ona mne naopak poté na tu stejnou zídku, kde byla hledaná kontrola, pomáhala vytáhnout. V závodě jsme se párkrát dostali do příměstské přírody, což byl pokaždé zážitek. Právě v místě oné zídky to by opravdový bengál. Do cíle jsem se doplížil ve čtvrtém nejlepším čase (57,25). Druhý v pořadí (r. 1993) mi dal jen minutu. První (r. 1987) to dal za pěkných 44,29.

Tak zase někdy v Bretani.

Pepa M.