OPĚT NA SKOK V BRETANI
Na přelomu května a června jsem už poněkolikáté vyrazil na návštěvu do francouzské Bretaně, opět až na západní břeh, kde přístavní město Lorient omývá Atlantský oceán. Dvoutýdenní pobyt jsem naplánoval tak, abych stihl nějaké orientační závody, kterých jsem si užil dost.
Začalo se v pátek 30. května dopoledne závodem na krátké trati, jenž měl centrum kousek od zámku Keronic. Tratě jsou v rozpisu pojmenovány barvami, záleží na každém, kterou si vybere. Já jsem zvolil druhou nejobtížnější Violet Moyen, která měla 4,8 km a 19 kontrol. Musel jsem se oprostit od nároků kladených na naše závody. Na většině kontrol jsem uplatnil způsob hledání „na tušáka“. Mapa moc nepomáhala, připomínala impresionistický obrázek z bílé, zelené a žluté barvy. V reálu to však byl těžko rozpoznatelný a stejně těžko prostupný porostový čurbes, v němž dominovaly cesmína, ostružiny, hlodáš a jiná pichlavá verbež. Dohlednost max. dvacet metrů. Do té doby jsem si myslel, že vím, co si tak můžu představit pod pojmem sezónní podrost v plné vegetaci. Byly to ale chybné dojmy, vím to na tuty teprve teď. Snažil jsem se hlavně dobře dohledávat, což se mi až dva případy podařilo. I přes třicetiminutovou sekeru na prvního jsem obsadil osmé místo z 33 běžců různých kategorií.
Hodinu po skončení middlu byl ze stejného místa odstartován sprint. Běhalo se převážně v zámeckém parku, závěr byl v lese. Moje trať, opět druhá nejdelší, měřila 2,6 km a měla 24 kontrol. Sice jsem celou cestu tahal nohy z medu, ale jakžtakž to šlo. Tedy až na ten závěr v lese, kdy jsem při postupu na k. 18 našel svoji k. 21. Nevadí, alespoň jsem věděl, kde jsem. Stálo mne to skoro tři minuty. Výsledkem bylo 11. místo z 32 startujících. Na prvního mi chyběly necelé čtyři minuty.
Večer jsem dával dohromady v podniku Tavarn Ar Roue Morvan při poslechu živé hudby.
Následný den se v místě nazvaném Foret de Pont Calleck konal opět middle.
Úvod a závěr v rovinatém opět zapráskaném porostu, nejdelší střední část ve výživném svahu, kde se kvůli popadaným stromům nedalo ani pořádně chodit. Ve svahu jsem šel celkem dobře, zradily mne ale dvě houbařské kontroly v závěrečné třetině. Dopadl jsem obdobně jako v předchozích závodech – 10. z 36. Soupeři přede mnou ve zmíněných třech závodech byli většinou z kategorie H55, v menší míře z kategorií D35 – 50. 
Zakončení víkendu obstaral přebor oblasti Bretagne a Pays de la Loire na klasické trati v rovinatém až mírně zvlněném terénu jihovýchodně od vesnice Camors. To už se závodilo podle kategorií. Snažil jsem se hlavně neudělat ostudu a jít to bez chyby. To se mi snad podařilo, byť jsem 5,8 km s 12 k. šel za 70 minut. Vyšší čas přičítám některým postupům, kde opatrná chůze v metrovém kapradí byla tou nejrychlejší formou pohybu. Našla by se tam jistá podobnost s prostředím vietnamské džungle. V pětičlenné kategorii H65 jsem zvítězil o 3,5 minuty. Až na jednu výjimku (vítěz H60) jsem ještě porazil 16 běžců z kategorií H60, D50 a D55, kteří měli stejnou trať. První cenu v podobě litrové láhve šumivého vína však dostal druhý v pořadí. Nebyl jsem z oblasti.
Nevadí, odměnil jsem se večer v Baru d´En Face, k čemuž mi ještě zahrála cca dvacetičlenná parta muzikantů, která tam vždy v neděli po celý rok hraje keltskou hudbu.
Dalším orientačním počinem byla už jen turistická návštěva Auray
a přes most přilehlého Saint-Goustan, kde bylo hlavně ve starobylé zástavbě rozeseto 30 pevných kontrol. Mapy obou částí lze obdržet v turistickém infocentru v Auray.
Zbytek pobytu jsem většinou věnoval poslechu venkovní živé hudby
nebo návštěvě přístavu, kde nejprve kotvila jakási loď připravená na dlouhodobou expedici k severnímu pólu 
a poté funkční trojstěžník z dob, kdy byla mořeplavba v začátcích. 
Mimochodem, za kresbou z úvodní fotografie, kterou jsem ve městě spatřil na dvojdveřích jedné budovy, se nenalézá klubovna orientačních běžců, ale zrušené kino.
Pepa Milota
