VYZKOUŠET SE MÁ VŠECHNO
Vzhledem k nesoutěžní polovině tohoto roku, vyplněné našimi individuálními tréninky, nějakými hladkými běhy a třemi měřenými skorozávody – přičemž jeden jsem organizoval – jsem navštívil i několik radiových tréninků chebského oddílu, na nichž jsem se snažil pochytit základy této vzdáleně příbuzné disciplíny.
Snažení jsem směřoval na účast v trojnásobném mistrovství ČR v ROB, které se ve dnech 4. – 6. července konalo v našem městě. Prvním předpokladem je být členem nějakého radiového oddílu. To jsem vyřešil na přelomu roku zaplacením členského příspěvku Chebanům. Bez registrace v ROB není totiž vůbec možné startovat na ROBáckých závodech. ROBáci totiž nevypisují žádná péčka nebo téčka pro příchozí, o tom, že je na to potřeba i speciální výbava, kterou normálně doma nikdo nemá, ani nemluvě.
Prvním závodem byl sprint na naší mapě Viadukt (1:4000). Odlišností oproti OB bylo, že v karanténě jsme byli úplně všichni – od mládeže až po veterány, a to v předstartovní i v té pozávodní hned za cílem.
Vybíhalo se z boku tréninkového hřiště směrem do parku a pak dále do lesa ke Karkulce. Pět kontrol v první polovině závodu vysílalo po 12 sekundách. Pak následovala uzlová kontrola přímo u pilíře viaduktu. Ta byla normálně zakreslená. Poté se pokračovalo hledáním kontrol v jiném pásmu (muselo se přeladit) a opět ve dvanáctisekundových intervalech. To už se běhalo kolem potoka a u rybníčku a před a za kolonádou Ferdinandova pramene. Z těch deseti kontrol, které se hledaly pomocí přijímače, jsem jich měl ale jen sedm. Sběrka byla před vchodem na Viktorku od Anglické ulice. Dobíhalo se stejně jako při našich parkových závodech po travnatém náspu. Kupodivu jsem nebyl poslední. Skončil jsem třetí, a to jen dvě sekundy za druhým. Však jsem to večer s Jardou Jiráskem v Eldorádu oslavil.
Dalším závodem byla klasika v pásmu 80 m, která měla pro starší veterány a mládež start u silnice kousek nad přehradou. Běželo se na mapě Nimrod (1:15000) z našich loňských béček. Cíl – včetně sběrky – byl úplně stejný jako při naší loňské nedělní klasice.
Místo startu, na který se jede hromadně autobusem, předem nikdo nezná. Kde je vlastně cíl, se závodník dozví až obdrží mapu. Okolo startu je na mapě fialově vyznačený kruh, kde žádná kontrola určitě není. Zahrnuje v reálu kružnici o průměru 1,5 km. Já měl za úkol najít čtyři kontroly, plus sběrku. V terénu jsou pak kontroly od sebe minimálně 400 m. Našel jsem je všechny v limitu, což byla moje hlavní meta, a byl opět celkově třetí. Od těch dvou přede mnou jsem sice dostal něco přes půl hodiny, to mě ale netrápilo. 
Za deštivého počasí odstartoval v pondělí další klasický závod, tentokrát v pásmu 2 m. Tzv. dvoumetr je takovým strašákem pro hodně běžců. Signály se odrážejí od protějších svahů, nebo se hůře zaměřují v pasážích kolem potoků a v bažinách. Bojovka nebo loterie je podle mě příhodným pojmenováním této disciplíny. Po nalezení první kontroly jsem asi 80 minut bezradně houbařil, hledaje tu další. Na tu jsem proto rezignoval. Nemusel bych stihnout časový limit. Cestou do cíle jsem ještě odchytil alespoň ty dvě zbývající. I tento výsledek mi nakonec stačil na další bronzovou příčku. Nutno dodat, že v mé kategorii M60 se závodníci dali pokaždé spočítat na prstech jedné ruky.
Nebyl jsem jediný, komu chyběla nějaká kontrola. Z celkových 170 startujících bylo takových přesně 56. I to o něčem vypovídá. Není to ale vůbec nic zvláštního. Například v kategorii M14 (8 účastníků) měl všechny kontroly (4 + sběrka) pouze vítěz. Na nějaké směrné časy se v ROBu na rozdíl od nás moc nehraje. U pásma 80 m jsou vítězné časy kolem 50 – 60 minut, u dvoumetru není vítězný čas okolo sto minut nic neobvyklého. Hlavní je silný zážitek, a ten se dostaví v podstatě pokaždé.
Co říci závěrem. S třemi plackami jsem samozřejmě vůbec nepočítal. A určitě si letos ještě něco radiového zaběhnu.
