WMOC – Itálie, Vysočina Cup, Slovak Karst Cup

Dovolená je doba vhodná k návštěvě teplých krajin, koupání, sportování, turistice a odpočinku. To vše lze spojit do jednoho a výsledkem jsou nejrůznější vícedenní závody, kterých je o prázdninách opravdu hodně.

Členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK vyjeli ve druhé polovině července na tři nejrůznější akce. Tou první bylo veteránské mistrovství světa (WMOC), které se konalo na jihu Itálie v regionu Puglia. Veškeré sportovní dění se odehrálo na poloostrově Gargano. Tam vyrazili veteráni Honza Sklenář a Pepa Milota, kteří byli součástí devadesátičlenné výpravy Haná Orienteering. Původně měl jet i Honza Fišák, leč ten si krátce předtím přivodil úraz, a tak zůstal doma.

Už jeden a půl dne dlouhé cestování by vydalo na menší dobrodružnou brožurku. To se v Mikulově – naštěstí těsně před hranicí s Rakouskem – odhalila závada na těsnění vany motoru. Následné čekání na náhradní díl a samotná oprava prodloužily cestu o neplánované čtyři hodiny. Do místa přenocování v Castel San Pietro Terme pár kilometrů od Bologne se proto dorazilo až v půl druhé v noci.

Ráno byla chvilka na rychlou prohlídku, kdy se při procházení parkem nedal neposlouchat několikatisícový sbor cikád, které byly na všech stromech. Vidět ale moc nebyly. Nějaké jedince se ale podařilo vyfotit. V reálu měří asi pět centimetrů.

V podvečerních hodinách se dojelo do přímořské oblasti, kde jsme se ubytovali ve svažitém kempu Gli Stingi v bungalovech.

Na kopci byl i bazén.

Zajímavé bylo, že z kohoutků tekla slaná voda. Trénink sprintu jsme nestihli, a tak prvním startem byla kvalifikace sprintu v přímořském městečku Peschici. První polovina závodu se běžela v pravoúhlé zástavbě, pak se přeběhlo přes náměstí, kde byl i cíl, do křivolakých někdy i jen metr a půl širokých uliček, kde to bylo opravdu náročné. A to se běhalo na mapě v měřítku 1:3000.

Honza S. i Pepa M. postoupili do A finále, které se konalo pár kilometrů od místa ubytování ve Vieste. Opět se začínalo v rovných ulicích, byť se spoustou schodů nahoru a dolů. Pak se prošmejdila starobylá část města s turisty a doběh byl na nábřeží. Honza S. obsadil v kategorii H80 23. příčku, Pepa M. doběhl bez větší mapové chyby na 39. místě v H60.

Trénink na lesní závody v národním parku Foresta Umbra, který leží asi 800 m nad mořem, se dal klidně vynechat. Z toho, co na borce čeká, nabídl pouze zjištění, že se v celém lese řídce či hustěji vyskytuje cesmína, což je listnatý keř s protivně pichlavými listy.

Shromaždiště bylo pokaždé stejné, kousek od základny lesních karabiniérů a nějaké složky italského letectva u jezírka, kde se to hemžilo rybami, tedy pokud jste je krmili.

I želvy se tam vyskytují.

Na vedlejší louce pak byl doběh všech tří lesních závodů.

Kvalifikace ukázala v plném světle náročnost terénu, který byl pro všechny v měřítku 1:7500. Zvlněný les plný obrovských závrtů s minimem cest, mezi závrty pak ještě kopečky skalek, které spolu s porostem znemožňovaly výhled do dálky, zkrátka orientační dobrodružství, které se nedá vyprávět, to se prostě musí zažít. Oba mloci postoupili do finále A, byť Pepa M. až z posledního možného 27. místa, když na trati vyrobil tři solidní záseky v součtu asi za 15 minut. Ve finále middlu obsadil Honza S. stejně jako v kvalifikaci solidní dvacáté místo. Pepa M. skončil na 71. místě a pro finále klasiky tím spadl do béčka. Osudné se mu stalo bloudění na první (- 3 min.) pátou (- 10 min.) a sedmou kontrolu (- 8 min.).

Po dni volna následovalo finále klasiky, které se svým charakterem nelišilo od kvalifikace nebo middlu. Unavený Honza S. nabízel svůj start komukoliv, ale musel si to nakonec odběhnout sám. Skončil 28. se ztrátou něco přes tři čtvrtě hodiny. Pepa M. bez motivace zkusil jít v pohodě bez větší chyby. První ztracená pětiminutovka ho však potkala hned na druhé kontrole. Po druhé takové minele na čtvrtou kontrolu pak pojal zbytek závodu jako mapovou vycházku a obsadil chvost béčkového finále.

Co ještě dodat, výlet to byl pěkný, vedro bylo po celou dobu jako v peci. Večery v kolektivu u vychlazené litovelské jedenáctky se kromě líčení, co kdo zažil v lese, sestávaly i z pozorování gekonů (takové ještěrky), kteří při pohybu po stropě lovili hmyz.

Týden po Itálii se u Křižánek za účasti něco přes tisíc běžců konal další ročník vícedenních závodů HSH Vysočina Cup. Tam vyrazili Plackovi, Benešovi a Pepa Milota.

Les to byl v celku solidně běhatelný. První etapa charakterem připomínala spíše orientační sprint, chybou bylo zastavit se a rozmítat nad postupy. Druhý závod byl náročný v tom smyslu, že stavitel zřejmě preferoval silové typy, které mají tah kolmo přes vrstevnice směrem do kopce a umí držet výšku ve vrstevnicových postupech skrz borůvčí až do kolem. Asi nejzajímavější byl hendikep, kdy se ztrácelo zejména na kontrolách, které měly popis konec rýhy, ohyb rýhy nebo větvení rýh. Téměř bez výjimky se nacházely u hustníků nebo v nich.

Dobře se vedlo Marušce Benešové (D10), která nakonec obsadila třetí místo. Na tuto pozici měli políčeno také Nikolas Placek (H10) a Jan Beneš (H12B). Leč větší chyby v poslední etapě jim přisoudily 4. resp. 5. místo. Rodiče Petr Placek (H40B), Veronika Placková (D40B) a Hana Kožíšková (D40B) skočili na 10., 15. a 13. příčce. Marek Beneš (H45B) neměl zaběhnutou druhou etapu.

Pepa Milota po těsném vítězství v 1. E doběhl poté jako šestý. Do hendikepu vyrážel jako čtvrtý se ztrátou půl minuty na třetího, minutu na druhého a čtyři a půl minuty na prvního. Všechny tyto borce po zřejmě nejošemetnějším postupu na dost vzdálenou první kontrolu předehnal nebo dohnal. Ani pak nedělal nějaké zásadní chyby, chvíli se míjel s konickým Greplem, jenž měl přece více fyzických sil směrem do kopce. Po nejlepším čase v etapě mu patřilo druhé místo se ztrátou 1 min. 11 s. na vítězného Grepla.

Další víkend se na Plešivecké planině konal třídenní čtyřetapový Slovak Karst Cup. Tam odjela rodina Milotových, která si předtím dala nějaké túry v Roháčích. V pořadatelské i závodnické roli tam působil Peter Ďurčo z Banské Bystrice,

kterého starší členové oddílu pamatují, když byl v Mariánkách na vojně a rok za nás závodil. Fotku s Pepou a Peterem nedělal nikdo menší než ředitel závodů a bývalý československý reprezentant Jožo Polák.

Závrtový terén byl o řád jednodušší než ten v Itálii. To ale neznamená, že se tam nedaly dělat pořádné chyby. Hlavní rozdíl oproti Itálii byl v tom, že v lese byla kvůli neexistenci podrostu solidní dohlednost, mezi jednotlivými závrty nebyly kopečky a navíc tam byla vcelku dobrá hustota cest.

Pepa si dával už od startu 1. zkrácené etapy takový pozor, že hned na 1. k. vyrobil čtyřminutovou chybu, v průběhu pak ale udělal už jen jednu dvouminutovku, a tak byl jen 10 min. za vítězem na sedmém místě v kat. H60A (16 startujících). Druhý den byly dva závody. 2. E – middle – se odehrála za nepřetržitého deště, což byl problém, neboť se v tom šeru nedalo z mapy moc číst. Problém byl i odjet po závodě z louky. Odpoledne už za drobnějšího deště se v Betliari se běhalo kolem zámku, po loukách, v parku a v přilehlých lesích. Na loukách bylo nataženo i několik „švábů“. Pepovi se dařilo a sprint s náskokem skoro dvou minut vyhrál. Závěrečná klasika se běžela opět za deště. To už se ale nesjíždělo na parkování do louky. Pepa dal hned na 1. k. opět dvouminutovku, pak ale nechyboval a v cíli měl ztrátu na vítěze jen sedm minut. Celkově byl šestý o necelé tři minuty za pátým Peterem Ďurčem. Břéťa běžel kategorii H20A a byl celkově pátý z pěti závodníků, kteří měli zaběhnuté všechny etapy. Honza M. absolvoval kromě sprintu, kdy běžel H18A, kategorii příchozích a pokaždé našel všechny kontroly, byť druhou etapu za velkého deště s ním šla Radka J., která tím o jednu etapu přišla. V ostatních závodech se pohybovala vždy na konci kategorie W50A.

Kousek vedle Plešivecké planiny na Silické planině se příští rok poběží finále klasiky na WMOC. Centrum světové veteraniády je ale v Košicích.