Archiv roku 2015

MLOK archiv článků z roku 2015


MONIKA ČERNÁ ZVÍTĚZILA V BĚHU NA LESNÝ

Druhou listopadovou neděli se odehrál čtvrtý ročník běhu na Lesný a padly na něm dva rekordy. Jednak byl pokořen nejrychlejší čas 32 min. a 5 s., jehož držitelem byl dosud mariánskolázeňský atlet David Špindler – ten se letos neúčastnil -, a poprvé se návštěva přehoupla přes padesát běžců. Přesně jich bylo 51 a rekrutovali se z Mariánskolázeňska, Sokolovska a Karlovarska. Šest závodníků bylo z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK a vedli si úspěšně.

Pořadatelem byl jako obvykle cyklistický oddíl Sportblažek.cz z Velké Hleďsebi, jenž vyznačil dobře známou sedmikilometrovou trasu od zámku Kynžvart až na nejvyšší vrch Slavkovského lesa Lesný s nadmořskou výškou 983 metrů. Při závodě, kdy se až na zanedbatelné rovinaté úseky pouze stoupá, se překonává převýšení něco přes 400 metrů. Nutno podotknout, že tato akce není určena „hobíkům“, již si jdou „z voleje“ vyzkoušet vlastní schopnosti. I ti ze závěru výsledkové listiny jsou trénovaní sportovci. Všichni, kdo nakonec proběhnou cílovou metu – a takoví jsou každoročně úplně všichni, nikdo dosud nevzdal -, zasluhují uznání.

Při absenci dvojnásobného vítěze Špindlera (2013 – 14) a Jana Sokola ze Sokolova, jenž vyhrál první ročník, bylo jasné, že na první místo přibude nové jméno. K překvapení všech si pro prvenství doběhl nikým neohrožován všem neznámý David Vondrášek z Karlových Varů ve vynikajícím čase 31:35. Rekord byl překonán přesně o půl minuty. Ještě překvapivější bylo zjištění, že se jedná o ani ne sedmnáctiletého borce, jenž se běhům věnuje systematicky asi půl roku. Předtím se realizoval v kopané (!?).

A jak si vedli “mloci”? Nejlepšího ženského času dosáhla Monika Černa (40:22), vítězka kategorie žen nad 40 let, druhý v kategorii muži nad 50 let skončil Pepa Milota (39:47), jenž si od loňska pohoršil o víc než minutu a třetí v kategorii žen doběhla Kateřina Černá (49:08).

Nejrychlejší z “mloků” byl Ondra Postránský, 4. v kategorii muži nad 40 let (38:24), pátý doběhl v téže kategorii Libor Černý (40:19) a osmou příčku obsadil Petr Novák (43:01).

PM


 

MLOKci v kopci

Ať žije Stáňa – vyhrála Velkou Kunratickou!!

V krásném letním počasí se slavné VK zúčastnilo 7 MLOKů. (Pokud jsem někoho nepřehlédl). Uvedu kategorii – pořadí (počet) – čas (čas vítěze)

D60 1. (14) Stáňa 11.57 (vítěz je Stáňa!)
Ď ml 104. (269) Lucka 1.46 (1.21)
Žy ml 161. (212) Maruška 4.06 (3.03)
Ži st 35. (48) Vašek 9.29 (6.49)
Dci 6. (35) Vojta 7.16 (6.40)
D40 9. (97) Jana 10.10 (8.29)
H70 13. (76) Honza 22.36 (18.52), ovšem celkový vítěz 11.35, mužů 2000.

JF

 


 

(Skoro) orientační běh od stromu ke Stromu

Tak dlouho jsem si prohlížel trasu 1. ročníku Strom Ultra Maratonu (zkr. SUM), až jsem uznal, že nejet tam, by byl hřích. A protože Robin uznal, že už dlouho nic nevyhrál, zavolal 2 dny před závodem pořadateli, že přijedeme, a že potřebujeme někde přespat. Hlavní (a prakticky jediný) pořadatel Dušan Koutník z vlastibořického TJ Sokol neváhal a zařídil nám nocleh v místní sokolovně, takže jsme v pátek 16. října večer mohli dorazit do hospody ve vsi Vlastibořice (asi 10 km SZ od Turnova), převzít si klíče od tělocvičny, tašku se startovním číslem, i tričko s logem závodu.

Důvodem vzniku závodu i jeho názvu, je velké množství památných, chráněných, či zkrátka starých nebo zajímavých stromů v okolí obce. Dušan tedy vymyslel trasu, která by jich obešla co nejvíc, a po nultém, soukromém, ročníku, který se odehrál v listopadu 2014, pro nás připravil krásných 50 km vinoucích se po stráních kolem řeky Mohelky.

V sobotu 17. října v 9:00 jsme s dalšími 24 závodníky vyrazili do ranní mlhy. To se z mé strany ukázalo jako velmi odvážné rozhodnutí. Ve startovní tašce totiž nebyla ani mapa závodu, ani itinerář trasy, nic podobného. Trať byla sice dobře značená oranžovým sprejem, ten však zjevně nebyl příliš voděodolný. A ono celou noc pršelo…

Prvních 10 kilometrů jsme s Robinem běželi v čele, pak nás začli dobíhat další závodníci, a pak jsem raději zvolnil, protože znám svojí kondici. To ale přineslo zásadní problém. Na rozdíl od Robina jsem totiž nebyl vybaven ani hodinkami s GPS, ani žádným jiným navigačním přístrojem. A tak brzy za první občerstvovačkou začala třicetikilometrová stopovačka ve hledání stopového množství oranžové barvy kdekoliv.

Vedeme.

Do cíle jsem tak dorazil v čase 6 hodin 24 minut jako téměř poslední, ačkoliv mě přímo na trati závodu předběhli jen 3 závodníci. Dohromady jsem nakufroval asi 3 nebo 4 kilometry, a to nepočítám občasné vracení a ověřování správné cesty.

Naštěstí to byl závod opravdu krásný, kromě značení (a nejspíš nebýt deště i včetně značení) perfektně připravený, a Dušan nás v cíli uplatil finisherskou lahví vína, takže všechny kledby pronesené na trati zůstanou jen v paměti oněch stromů.

Robin nakonec nemohl tohoto výletu nijak litovat, neboť trasou proletěl podstatně rychleji než já, a tak s časem 4:55 vybojoval zasloužené a krásné 2. místo! Ostatně ani já jsem nelitoval – za 200,- Kč startovného jsem dostal pěkný podzimní výlet, exkurzi po pro mě neznámém kraji, leták s informacemi o navštívených místech a lahev vína. No kde jinde to dostanete? 🙂

30. října 2015 -jmac-


 

ORIENTAČNÍ BĚŽCI PROMRZLI NA SAHAŘE

Orientační běh se pořádá v lesích, ve skalách, v parcích i ve městě. Že by se ale konal na Sahaře a ještě při tom účastníci klepali kosu, tak to se může stát snad jen u nás.

Druhý říjnový víkend se u moravského Vracova odehrálo klubové vyvrcholení letošní orientační sezóny – mistrovství České republiky štafet a družstev. Celkem se do moravského městečka, jež leží necelých deset kilometrů východně od Kyjova, sjelo 1500 závodníků.

Po minulých klubových šampionátech, kdy se závodilo ve spíše kopcovitých a tím pádem i orientačně náročnějších terénech, přišel ke slovu čistý běžecký les, jemuž se říká lautr rovina. Ne že by se na mapě nějaká vrstevnice nevyskytovala, ale převýšení na všech tratích bylo tak nepatrné, že ho pořadatelé z SKOB Zlín ani neuváděli.

Jedinými kopečky byly kdysi dávno naváté a dnes již zalesněné písečné duny, kvůli kterým se oblast nazývá Moravská Sahara a mapa, na které se po oba dny běhalo, pak Vracovské duny.

Samotné závody byly jakousi kombinací lesního sprintu a azimutového nebo liniového tréninku pro mládež. Že se v nich dělaly chyby vyplývalo z logicky vyšší rychlosti závodníků. Stačilo neudržet přesný směr nebo přeběhnout kontrolu a úlet byl na světě.

Do Vracova přicestovala také výprava běžců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK, jež se představila v kategoriích mládeže a veteránů.

Skvěle rozběhla sobotní tříčlenné štafety Kateřina Černá v kategorii D14. Do cíle přiběhla jako úplně první!

Její kolegyně z týmu západočeské oblasti 2 Markéta Staňková (KOS Plzeň) a Lucie Vítová (KOB Sokolov) už neběžely tak čistě, nicméně osmé místo z devatenácti hodnocených týmů je pěkné. Závod to byl velmi vyrovnaný, stupně vítězů byly vzdáleny necelé tři minuty.

Ve stejné věkové kategorii hochů pomohli ašský Jan Černý a Václav Bartoš družstvu ZČO 2 na jedenáctou příčku.

Ženská veteránská štafeta v kategorii D135 ve složení Radmila Miturová, Stanislava Opavová a Monika Černá byla z důvodu vynechání jedné kontroly na posledním úseku diskvalifikována.

Muži v kategorii H180 (Jan Sklenář, Jan Fišák, Josef Milota) doběhli po vlažnějším začátku na třináctém místě. Nejenom v jejich případě by nebylo od věci zřízení kategorie s vyšším součtem věků. Takhle neměli proti v průměru mnohem mladším soupeřům moc šancí.

V různých mixovaných štafetách, jež se ale nezapočítávaly, si zaběhli ještě Jonáš Černý, Marie Bartošová, Štěpán Šesták a Jana Bartošová.

Nikdo ale nad výsledky příliš nesmutnil a bral je spíš jako přípravu na mnohem prestižnější nedělní závod smíšených družstev.

Kdo se radoval, a to velmi, byly ženy z oddílu Žabovřesky Brno, jež v hlavní kategorii D21 obsadily všechna místa na stupních vítězů, což se v historii štafetových mistrovství zřejmě ještě nepřihodilo.

Mezi muži (H21) dominovalo trio z OK99 Hradec Králové. To odsunulo na druhou příčku obhájce loňského prvenství z Pragy Praha. Bronz bral tým Žabovřesky Brno 2.

K. Černá a Bartoš startovali v neděli v západočeském osmičlenném výběru 2 v kategorii žactva (37 družstev) a pomohli mu na solidní dvanácté místo. Ve vyrovnaném závodě se lépe dařilo prvnímu výběru tvořeném zástupci z Plzně, Nejdku a Kralovic, jenž obsadil výbornou pátou příčku. Na medailové pozice chybělo necelých pět minut. Za družstvo ZČO 3, jež skončilo sedmnácté, běželi Jan Černý a Šesták. Vítězem této kategorie se stala východočeská oblast.

Veteránská družstva byla složena z pěti závodníků. V kategorii HD300 začali Mariánskolázeňští pomaleji, leč bez chyb. Miturová na druhém úseku vytáhla tým na sedmou pozici. Tu Fišák i Opavová udrželi. Finišman Milota v nejrychlejším čase pak posunul „mloky“ na přijatelné páté místo.

Boj o titul v hlavní kategorii dospělých (4 muži a 3 ženy) se rozhodl až v posledních desítkách metrů, kdy pardubický Nožka přespurtoval Chromého (Žabovřesky Brno). Pro bronz si za OK99 Hradec Králové doběhl v klidu Kubát.

PM

 


 

Staříci Honzové ve zmrzlém Vracově na MČR štafet a družstev nepředvedli vůbec nic pozoruhodného. Chybami a křečovitým poklusem, střídaným topornou chůzí znemožnili Pepovi, který vždy dosahoval nejlepších časů ze všech účastníků kategorie, aby svým výkonem pomohl k medaili.
V sobotu štafeta Sklenář – Fišák – Milota 13.
V neděli družstvo Sklenář – Miturová – Fišák – Opavová – Milota. Radka sice běžela na hranici svých možností, ale Stáňa se svým výkonem ke staříkům přidala a tak Pepa dosprintoval jen pro 5.místo.
Tak trochu ostuda, ještě že aspoň 5.

JF

 


 

ZÁPADOČESKÁ ORIENTAČNÍ SEZÓNA KONČILA U KRALOVIC

Derniéra letošního žebříčku západočeské oblasti v orientačním běhu se odehrála začátkem října v Kralovicích.

Na programu byly tři různé závody. Získat poslední body do konečného hodnocení přijely také dvě desítky běžců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK.

V sobotu dopoledne se odehrál závod na krátké trati. Tratě byly postaveny ve zvlněném terénu s jedním roztáhlým kopcem osázeným rozptýlenými jednotlivými kameny, u nichž se nalézala většina kontrol. Běh ztěžovalo všudypřítomné husté borůvčí.

První místa vyběhli Adéla Postránská (D10), Samuel Janoch (H10) a Stanislava Opavová (D45), druzí byli Václav Bartoš (H16), Hana Fišáková (D35) a Jan Fišák (H55) a třetí místa obsadili Kateřina Černá (D16) a Jan Fišák (H55).

Zhruba polovina závodníků se účastnila odpoledního městského sprintu přímo v ulicích Kralovic. Tratě byly sice trochu delší, ale to nikomu nevadilo. Díky tomu se chybovalo i v relativně lehčím závěru.

“Mlokům” se podařilo vyběhnout šest umístění na stupních vítězů. Prvními místy se zaskvěli Libor Černý (H45) a Opavová (D55) a stříbrní skončili Černá, Bartoš a Josef Milota (H35). Premiéru na stupních vítězů zaznamenal Petr Novák třetí příčkou v kategorii H45.

Čtvrtá místa brali Břetislav Milota (H12) a Monika Černá (D35), již byli bramboroví i v předchozím závodu.

Nedělní klasická trať měla shromaždiště v obci Hradecko. Ke slovu přišly strmé, kamenité svahy proložené pichlavým podrostem a kopřivami, v údolní bažinaté rovině se pak zápasilo s vysokou trávou a v jiných, nepříliš strmých kopcích se museli běžci vypořádat se spoustou hlubokých erozních zářezů, v nichž byly některé kontroly ukryty.

Na nejvyšší příčku nikdo z Mariánskolázeňských nedosáhl, tři druhá – K. Černá, Opavová (D45), Samuel Janoch (H10) – a stejný počet třetích míst – Štěpán Šesták (H12), Bartoš, Miloš Kamaryt (H45) – jsou ale pěknou vizitkou.

PM

 


 

OBLŽ 2015

Máme 5 vítězství v Západočeském žebříčku 2015! Za pozornost stojí počet závodnic v D35 (uvedeno vždy za lomítkem) a obsazení čela kategorie H10. Několik borců boduje ve více kategoriích, rekordmanem v tom je Pepa. Nejpotěšitelnější je nástup žactva, nechť vydrží.
D10/ 19 – 1. Adélka
D12/25 – 11. Maruška
D14/16 – 1. Káťa, 8. Eliška
D16/13 – 9. Káťa, 11. Eliška
D21/31 – 7. Markéta, 23. Jana
D35/50 – 1. Hanka, 9. Martina, 12. Radka P, 13. Monika, 15. Jana B, 34. Kathrin
D45/23 – 1. Helena, 7. Jana M., 9. Stáňa, 11. Jana S., 15. Karla, 16. Radka J.
D55/14 – 5. Stáňa
H10/24 – 1. Sam, 2. Jonáš, 9. Mikuláš
H12/27 – 5. Štěpán, 10. Břéťa, 13. Ondra, 26. Jindra
H14/26 – 12. Fanda, 24. Vašek
H16/7 – 3. Vašek
H18/3 – 2. Vít
H21/45 – 12. Honza M, 16. Michal, 26. Pepa, 31. Vít
H35/40 – 11. Libor, 15. Pepa, 33. Luděk, 40. Petr
H45/31 – 5. Jarda, 10. Miloš, 11. Petr, 19. Pepa, 19. Luděk, 25. Libor
H55/21 – 3. Honza F, 18. Raška
H65/13 – 5. Honza F, 7. Honza S
Omlouvám se všem, které jsem přehlédl a které jsem uvedl s chybou. Upozorněte mě, napravím to.

JF

 


 

JIRÁSKOVI ŠPLOUCHALA V BOTĚ KREV

Orientační běžci jsou borci, jež nějaká bolístka nerozhodí. To se potvrdilo i na právě skončeném mistrovství České republiky na klasické trati.

Vrchol orientační sezóny se odehrál v podhůří Jeseníků u Klepáčova. Náročná běžecká podložka v nadmořské výšce 700 – 960 m. n. m. donutila každého vydat ze sebe všechny síly.

Pořadatelům z Klubu vytrvalostních sportů Šumperk se prezentovalo 1200 závodníků, a to nejen z Čech a Moravy. Kvalitní konkurencí byl reprezentační výběr Maďarska od dorostu výše nebo běžci z Polska či Slovenska. Ve startovní listině nechyběli ani zástupci ze tří oddílů Chebska.

První polovinu víkendu vyplnila kvalifikace. Úkolem bylo skončit v lepší výsledkové polovině (veteráni) nebo na postupových místech v několika skupinách v kategoriích dorostu, juniorů a dospělých.

To se čtveřici běžců z chebského regionu podařilo. Stačilo si vybrat a správně realizovat orientačně jednoduché postupy v kopcích, kde se to vrstevnicemi jen hemžilo. Do finále A postoupili Jan Sklenář (kat. H70), Josef Milota (kat. H55, oba MLOK Mariánské Lázně), Jaroslav Jirásek (kat. H65, Cheb) a Karel Pilař (kat. H60, KČT Aš). Jan Fišák překročil v kvalifikaci jakýsi bludný kořen a v lese se navíc potloukl. Zbylo na něj finále B, do něhož ale nenastoupil. Šetřil se na další podzimní závody.

Na nedělní start se šlo tři kilometry a většinou do kopce. Tratě byly oproti sobotě o dost zajímavější a na volbu pestřejší. Vyplatilo se udržet si pozornost až do závěrečných zdánlivě jednoduchých kontrol. Několik závodníků atakujících medailové pozice na nich pohřbilo své naděje.

Dařilo se zástupcům mariánskolázeňského oddílu. Sklenář, jenž s postupem do A finále vůbec nepočítal, vyběhl nečekané páté místo.

Pepa Milota po týdnu bez tréninku, kdy se léčil z nachlazení, byl překvapen ze třetího místa, což byl jediný medailový úspěch. Pěkné patnácté místo obsadil Pilař.

Přízvisko „geroj“ zasluhuje Jirásek. Tomu se hned v úvodu finále zapíchl do nártu klacek. Nevěnoval tomu přílišnou pozornost, neboť takových lapálií už zažil víc. Bylo mu pouze divné, že mu v botě cosi šplouchá, ačkoliv žádnou vodou v tu dobu neprobíhal. S bolavou nohou dokončil závod na posledním sedmnáctém místě. Po vyzutí pak zjistil, že v botě neměl vodu ale vlastní krev. Zdravotníci mu nohu bez umrtvení sešili. Zde by byla namístě cena za statečnost.

PM

 


 

Zpráva o MČR na klasické trati v Klepáčově. Ať žije Pepa!

Před závodem:
Milota – „Poslední dobou jsem neběhal, teklo mi z nosu a chystal jsem se marodit. Tak nic skvělého nečekám.“
Fišák – „Jedu vyhrát. Ale v nejhorším se spokojím i s místem na bedně.“
Sklenář – „ Nemůžu ani chodit, natož běhat. Jedu tam kvůli tomu, aby Fišák z patnácti účastníků semifinále postoupil i kdyby byl až osmý“ (Postupuje polovina).
Klepáčov se pro cestu autem z Mariánských Lázní nachází v části ČR, pro kterou je těžké nalézt tisknutelné jméno. Po několika kolonách v Praze, HK a ještě někde, jsme dorazili v 9 večer – den před semifinále.
Sobota, semifinále.
Milota – celkem s přehledem se po soustředěném výkonu, kvalifikoval do finále A. 8. místo
Fišák – Po tvrdém stařeckém pádu v kamenitém potoce zvolil na druhou kontrolu postup sice nepříliš dlouhý, avšak nejprve o 22 vrstevnic dolů a potom o 28 vrstevnic nahoru. Při výstupu nahoru pochopil, že je třeba si se Sklenářem role vyměnit. 10. místo, finále B.
Sklenář – Přemohl všechny nepřízně osudu a postoupil – díky účasti Fišáka – do finále A. 8. místo.
Neděle, finále..
Milota po velmi dobrém výkonu třetí. Skvělý výsledek!
Fišák došel k rozhodnutí, že není žádné béčko, nasimuloval nabouranou kyčel a neběžel.
Sklenář po výborném výkonu pátý.
Pro MLOKy úspěšný zájezd. JF

 


 

ORIENTAČNÍ BĚŽCE PROVĚŘIL KRUŠNEJ EDA

Na poslední dvojkolo žebříčku západočeské oblasti v orientačním běhu přicestovalo 250 účastníků do Jáchymova. Tam na ně čekal Krušnej Eda.

Nejednalo se o novou značku piva, přísného šéfa místní policie nebo nevyzpytatelného jáchymovského bezdomovce nýbrž o mapu, v jejímž názvu se mísily Krušné Hory a biatlonový areál Eduard, kde byly po oba dny shromaždiště, starty i cíle.

Do orientačně náročného terénu, v němž se ve druhé polovině června konalo M ČR na krátké trati se vydalo také 33 běžců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Uspělo ale jen několik jednotlivců.

Sobotní závod na krátké trati se odehrával v části s nadměrným výskytem jam všech velikostí. V nich nebo u nich byly umístěny prakticky všechny kontroly. Na neděli pak byla připravena klasická trať s málo kontrolami zato ale s dlouhými postupy na volbu.

V obou závodech vystoupili na stupně vítězů Adéla Postránská (1. a 3. v kat. D10), Jonáš Černý (1. a 1. v kat. H10), Václav Bartoš (1. a 2. v kat. H16) a Helena Tenglerová (3. a 2. v kat. D45).

Pouze na krátké trati se prosadili Kateřina Černá (1. v kat. D14), Hana Fišáková (2. v kat. D35) a Stanislava Opavová (2. v kat. D45). Umístění na bedně zaznamenali v neděli Jana Sklenářová (3. v kat.) a Jan Fišák (2. v kat. H65).

Za zmínku stojí ještě výkony dvou lázeňských závodnic na klasické trati. Monika Černá, jež se zřídka objevuje v první polovině výsledkové listiny, vyběhla tentokrát v kategorii D35 mezi dvaceti závodnicemi pěkné šesté místo. Pro Vlaďku Šestákovou to zase byla úspěšná orientační premiéra, při níž dokázala najít na kratší tréninkové trati všechny kontroly. Příště už si možná troufne na víc.

PM

 


 

Konečný žebříček B Čechy. Ať žije Stáňa!!

1.  D14 SRK 0151 Kosová Tereza A
2.  D14 SJC 0153 Kochová Anna A
3.  D14 NEJ 0151 Tokárová Regina A
22. D14 MLA 0251 Černá Kateřina B
________________________________________
1.  D40 PHK 7051 Chaloupská Pavlína
2.  D40 VAM 7250 Vandasová Markéta
3.  D40 OSN 7557 Nechanická Daniela
10. D40 MLA 7051 Bartošová Jana
________________________________________
1.  D60 MLA 5451 Opavová Stanislava
2.  D60 SCP 5550 Jahnová Helena
3.  D60 PGP 5550 Doležalová Vlasta
________________________________________
1.  H14 PHK 0101 Metelka Ondřej A
2.  H14 KAM 0105 Gajda Jan A
3.  H14 CHC 0101 Švadlena Michal A
40. H14 MLA 0101 Bartoš Václav C
________________________________________
1.  H45 TJN 5901 Zuzánek Zdeněk
2.  H45 VPM 6902 Hašek Ondřej
3.  H45 SJH 7001 Beneš Jan
nehodn. H45 MLA 6701 Bartoš Luděk
________________________________________
1.  H55 HOR 5700 Škorpil Martin
2.  H55 MLA 5801 Milota Josef
3.  H55 BOR 5802 Sucharda Jiří
13. H55 MLA 5701 Michalec Jan
________________________________________
1. H70 FSP 4300 Čadil Jan
2. H70 LPU 4501 Fridrich Jaroslav
3. H70 MLA 4401 Fišák Jan

 


 

NA VĚTRNÉ HŮRCE V MARŠOVÝCH CHODECH

Mariánskolázeňský orientační klub MLOK uspořádal za dobu své existence od roku 1975 zhruba sedmnáct desítek akcí převážně oblastního charakteru. Na první zářijový víkend si však na svá bedra naložil dosud největší pořadatelskou zátěž. V lesích šest kilometrů jižně od Tachova připravil pro 1200 běžců dva celostátní žebříčkové závody. Z české špičky přijeli téměř všichni.

Na louce u Maršových Chodů, kde bylo po oba víkendové dny centrum, to vypadalo jako na větrné hůrce. Kdo si přibalil čepici a rukavice, určitě neprohloupil. Prakticky neustálý „fukéř“ byl ale asi jediným negativem.

Start sobotního závodu na klasické trati pojali Mariánskolázeňští trochu jako Tour de France. Osm hlavních kategorií vybíhalo na trať ze shromaždiště z vyvýšené rampy.

Po všech stránkách pestrý kopcovitý les, kde se dobře běhatelné pasáže střídaly s těmi hůře prostupnými a méně přehlednými, dlouhé postupy na volbu i ty krátké na dohledávku a změnu směru, postupně třídil startovní pole ve všech 46 vypsaných kategoriích.

V té hlavní – H21 Elita – zvítězil švýcarský reprezentant Babtiste Rollier běhající v dresu OK 99 Hradec Králové. 16,1 km dlouhou trať s 23 kontrolami zvládl za 1 hodinu, 36 minut a 12 sekund. Pod sto minut se dostal už jen stříbrný Ondřej Semík z Kamenice (1:39:31). Bronz bral Daniel Hájek z SK Žabovřesky Brno (1:40:05).

Ženskou elitu (9,7 km, 16 k.) vyhrála Denisa Kosová (1:08:46, OK 99 Hr. Králové), jež porazila druhou v pořadí Evu Kabáthovou (SK Žabovřesky Brno) o pouhých šest sekund. Třetí doběhla Jana Knapová z Lokomotivy Pardubice (1:10:57).

Nedělní závod na krátké trati – middle – měl společný start pro všechny kategorie. Hned v úvodu čekala na účastníky první zkouška: nalézt ve shluku dvaceti kontrol tu svoji. V porostové změti to nebylo vůbec jednoduché.

Vzhledem k vyššímu počtu kontrol na trati – mužská Elita jich měla na 6,3 km rovných třicet – vyžadovala taktika udržet pozornost a tempo po celou dobu závodu. Kamenité pasáže se střídaly s dobře průběžným lesem i těžko průchodnými hustníky. Téměř všechny kontroly byly umístěny u kamenitých útvarů.

Švýcar Rollier zaběhl opět dobře, neodolal však ataku Jana Petržely (vlevo, 37:35, OK 99 Hr. Králové a skončil s odstupem 58 sekund druhý. O třetí místo se ve stejném čase 39 min. a 16 s. podělili Daniel Hájek a Miloš Nykodým (oba SK Žabovřesky Brno).

Sobotní umístění v kategorii D21E (5 km, 22 k.) si zopakovaly Kosová (35:31) a Kabáthová (36:06), třetí doběhla Iva Rufferová z TJ Turnov (38:15).

Závody to ale nebyly jen pro orientační špičku, co nejlepší výkony se snaží podávat i výkonnostní závodníci. Výborně si v tomto směru vedla nejmladší generace běžců z pořádajícího mariánskolázeňského oddílu. První místo obsadil po oba dny Jonáš Černý a dvakrát druhý byl Samuel Janoch, oba v kategorii H10C. Skvělé čtvrté místo patřilo v sobotu v této kategorii Mikuláši Janochovi, věkem o dva roky mladšímu než většina jeho soupeřů. Pátá a třetí skončila v kategorii D10C Adéla Postránská a dvakrát desátá byla Marie Bartošová v kategorii D12C. Špatně neběžel ani Štěpán Šesták (15. a 10. v kat. H12C).

PM

 


 

Raška přesvědčil všechny skeptiky z řad českého OB (včetně mne), že vrcholové závody na špičkové úrovni může uspořádat i malý oddíl. Ovšem oddíl, který má k dispozici na funkci ředitele výborného organizátora, jenž si umí vybrat na jednotlivé úseky spolehlivé vedoucí a motivovat všechny organizátory k obětavému a bezchybnému výkonu.

Raška byl geniální. Kdo o tom pochybuje, ať si to někdy zkusí.
Děkuji jemu, i všem ostatním zúčastněným.

JF

 

Poděkování

Děkuji všem MLOKům, dalším západočeským orienťákům a také našim přátelům a známým, za mobilizaci sil a přístup k pořádání našeho žebříčku “A”. Myslím, že jsme přesvědčili ostatní o tom, že i exotika na konci republiky (slova jednoho orienťáka z jiné části republiky) může být zajímavá v kladném slova smyslu a že to “tenkrát na západě” nebyla divoká kovbojka.

JRM

 


 

ZABLOUDIT SE DÁ I VE VLASTNÍM MĚSTĚ

Přes pět set účastníků měly třídenní orientační závody WestCup v Nejdku, jež se tentokrát mohly pochlubit i slušnou zahraniční účastí.

Jednu z nejpočetnějších výprav tvořili členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Těch přijelo přesně třicet. Ne všichni však absolvovali plný počet etap.

Pořadatelé nehnali závodníky nikam daleko a všechny etapy uspořádali z jednoho místa. To se nalézalo v kopcích na jižním okraji města.

Úvod obstaral sprintový závod. Svým pojetím se trochu vymykal zažité představě o dvanáctiminutovém proběhnutí městskou zástavbou. Ne, že by se sportovci nedostali do ulic a dvorků, nemálo času ale strávili i v přilehlých lesících a na loukách.

Že znalost domácího prostředí nemusí být vždy výhodou, potvrdila členka mariánskolázeňského oddílu Martina Kamarytová, jež v Nejdku bydlí. Ve sprintu obsadila až 24. místo se ztrátou dvanáct minut na vítěznou Rakušanku Lucii Rothauer. Ta neměla o existenci Nejdku do té doby ani tušení.

Druhou etapou byla lesní klasika. Nebyla nijak záludná, jednalo se spíš o příjemný „běžák“ s občasnou vrchařskou vložkou.

Třešničku na dortu obstaral závěrečný free order, závod s volným pořadím kontrol. Běžci dostali mapu už dvě minuty před startem a mohli vymýšlet a zakreslovat nejlepší postupy přes značné množství kontrol. Třeba muži v hlavní kategorii jich měli 24. Těsně před vyběhnutím se plány narychlo měnily, což se v průběhu závodu ještě několikrát opakovalo. Zkrátka zajímavě postavený závod tohoto typu.

Čtyři mariánskolázeňští „mloci“ se nakonec dokázali prosadit v celkovém pořadí na stupně vítězů. Jediné prvenství patřilo Jonáši Černému (kat. H10), druzí skončili Kateřina Černá (kat. D14), Stanislava Opavová (kat. D55) a Josef Milota (kat. H45).

Do první desítky se ještě prosadili Václav Bartoš (5. v kat. H14), Luděk Bartoš (8. v kat. H45) a Jan Fišák (6. v kat. H65).

PM

 


 

KAREL TESAŘ PŘEVZAL ZLATOU ORIENTAČNÍ KOPAČKU

Mariánské Lázně – Ve druhé polovině srpna se na Fit louce u Kamzíku uskutečnil již 31. ročník amatérského orientačního závodu. Letošní setkání bylo v něčem výjimečné: poprvé se na startovní čáru postavil zahraniční účastník a byla předáno ocenění za mimořádnou věrnost.

Od roku 1984 si mariánskolázeňští karatisté, judisté a jejich kamarádi dávají pravidelné dostaveníčko v lese severně od města. Prvotním záměrem bylo sice posezení u ohně spojené s opékáním buřtů a popíjením chmelového extraktu, přesto sportovní náplň tvořila už od počátku vítané zpestření víkendového odpoledne.

Letošní hlavní závod s volným pořadím obsahoval třináct kontrol. Hobby běžci mohli jednu vynechat. Kromě typických orientačních lampionů se na stanovištích nalézaly cedulky s různými psanými úkoly, tentokrát dvojjazyčnými. To kvůli návštěvě Marca Gautiera z Francie, jenž si bez větších zkušeností dal rovnou delší trať určenou pro aktivní závodníky.

V hlavní kategorii rekreačních běžců – skromně nazvané Elita – vyhrál poprvé v historii trenér karate Robert Csekés (vlevo) v čase 85 minut a 51 sekund.

Stříbro bral nováček ve startovním poli Štěpán Klimko (88:54) a bronzový doběhl Petr Škrla (90:18). Na dalších příčkách se umístili Roman Jokel, Radek Malinovský, Karel Tesař, Ivan Korol, Jiří Klimko, Kamil Špindler, Patrik Černý, Jáchym Klimko (plus Adéla Foldynová a Vašek Klimko), Marie Klimková (plus Ladislav Krýgl), Zdeněk Duchek a Vivien Jokelová.

Jaký je rozdíl mezi laiky a aktivním závodníky předvedl člen Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK Libor Černý v kategorii Profi (vlevo).

Trasu dlouhou zhruba pět kilometrů bez nadsázky prolétl za 43 minut a 28 sekund. Místa za ním obsadili Miloš Kamaryt, Martina Kamarytová, Radomíra Jelínková a Marc Gautier. V závodě mládeže na šest kontrol zvítězil Břetislav Milota.

Většina návštěvníků zkusila ještě štěstí v krátkém závodě Camel OB, jenž se odehrál pouze na louce. Kontroly byly dost blízko u sebe, bylo tedy nutné číst pozorně mapu. Pouze šest zúčastněných absolvovalo tento zdánlivě jednoduchý závod bez jediné chyby. Byli to: 1. Miloš Kamaryt (6 min.), 2. Jáchym Klimko ((6:39), 3. Petr Škrla (6:55), 4. Martina Kamarytová (7:39), 5. Jonáš Černý (10:30), a malá Adélka (17:30) na šestém místě. Dalších třináct běžců mělo jednu a více chyb.

Při závěrečném rozdílení cen – dostalo se na všechny, což je na Kamzíku samozřejmé – převzal Karel Tesař z oddílu juda ´Zlatou orientační kopačku´ za třicet (!) účastí v tomto závodě.

V této souvislosti je nutné zmínit, že také někteří další, byť jim do té třicítky ještě pár návštěv chybí, patří už od počátku mezi neodmyslitelný inventář této akce a rovněž hlavní organizátor je pořád stejný.

Až za tmy se dostalo na čtení psaných úkolů, kdy měli závodníci ukázat své znalosti nebo projevit určitou dávku fantazie a pohotovosti. Jen pět osob třeba vědělo, kdo napsal slova k české hymně (J. K. Tyl). Padala jména jako: Borovský, Hrubín, Hynais, Antonín Dvořák, Karel Gott nebo Fredy Mercury. Také vynálezce střídavého proudu Nikola Tesla je pro mnohé neznámou osobou. Většina se klonila ke Křižíkovi, Voltovi, Ampérovi, Faradyovi nebo Edisonovi. Úplným fiaskem bylo jméno albánského prezidenta (Bujar Nishani) nebo hlavní město amerického státu Illinois (Springfield). A kromě jednoho nikdo nedokázal přeložit do maďarštiny přísloví ´pes, který štěká, nekouše´. Nejvtipnější překlad zněl: Dog hot nem tudom ištém fuck. Nejvíc se pak všichni literárně realizovali na složení básně o jubilantovi Karlovi Tesařovi. Zde je jeden všeshrnující výtvor: 30 let už Karel běží a je svěží stále svěží.

PM

 


 

ČEŠTÍ RADISTÉ OVLÁDLI EVROPSKÝ ŠAMPIONÁT V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH

Ve dnech 17. – 23. srpna se Mariánské Lázně staly hostitelem významné sportovní akce. Konalo se zde 20. Mistrovství Evropy v radiovém orientačním běhu – 20th IARU Region 1 ARDF Championships 2015. Centrem závodů, kde byla většina účastníků ubytovaná, se stal hotel Krakonoš.

Celkem se do Mariánských Lázní sjelo téměř tři sta radistů z 26 zemí, kteří se utkali v jedenácti kategoriích. Kromě mužů a žen v hlavních kategoriích (H21 a D21) závodili ještě junioři a veteráni. V každém ze čtyř závodů se bojovalo o jedenáct sad medailí. Ve dvou klasických závodech se pak rozdávaly tituly i v hodnocení týmů.

Soutěžní program začal disciplínou foxoring s doběhem u rekreačního střediska Kňafák pod vrchem Lesný. Už tam se ukázalo, že jsou Češi na tento šampionát velmi dobře připraveni a vybojovali devět umístění na stupních vítězů. České medailové žně (13 medailí) pak pokračovaly i ve sprintu, jenž se odehrál v rovinatém lese mezi Drmoulem a koupalištěm Lido.

Sportovní dění se pak přesunulo na jih od Tachova, kde se u obcí Studánka a Maršovy Chody konaly dva závody na klasické trati. I tam potvrdila česká reprezentace naprostou dominanci.

Češi vybojovali celkem třetinu ze všech udělených medailí – 64 (22 zlato, 25 stříbro a 17 bronz). Krok s nimi drželi pouze Rusové (20-17-14) a Ukrajinci (8-5-13). Na stupně vítězů vystoupili sportovci z dalších dvanácti států.

Nejpilnějšími českými sběrateli cenných kovů byli Martin Šimáček (kat. M19), Karel Fučík, Jakub Oma (oba kat. M21), Leona Soukupová (kat. W50), Eliška Voráčková (kat. W60, vš. po pěti medailích), Petr Hrouda (kat. M40), Kristýna Bouchalová, Kateřina Bžatková (obě kat. W19), Alžběta Léharová (kat. W21), Jitka Šimáčková (kat. W35) a Jana Omová (W60, vš. po čtyřech medailích).

Na stupně vítězů se prosadili i zástupci chebského oddílu Radioelektronika, jejíž předseda Miroslav Vlach st. byl ředitelem celého šampionátu. Blanka Adámková (kat. W35) vyběhla tři medaile (2-1-0) a podobně úspěšná byla i Alena Pátková (kat. W60, 2-0-1). Týmový bronz pak získala Eliška Kuncová (kat. W21), někdejší členka Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK.

PM

 


 

Zpráva ze železničářských závodů v Ústí n/L

Účastníci: BEL, BUL, CZE, DEN, FIN, GER, GB, NOR, POL, RUS, SWI
Složení týmů: 4xH21, 3xH45, 2xD21, 1xD45
CZE:Svoboda,Bořil,Nehasil,Tihon,
Hájek,Šritr,Fišák,
Smolíková,Chaloupková,
Hindráková
25.8. sprint na zámku v Děčíně
26.8. klasika v Chřibské
27.8. štafety (2x H21+H45+H21, D21+D45+D21) v Sosnové
Moji soupeři byli až o 25 let mladší než já, takže jsem dostával pěkně do trika. Ale vždy jsem měl několik borců za sebou. Do štafet jsem měl jako nejslabší česká H45 přebývat, ale Tomáš Bořil si zranil kotník, takže jsem nakonec štafetu B běžel – Svoboda,Fišák,Jirka Hájek.
CZE nedosáhla ani na jednu z 36 medailí. V celkovém hodnocení nakonec uspěli Švýcaři, dál pak byli Rusové, Bulhaři, Němci, Angličané. Seveřani ostrouhali. Za pořadí neručím. Muži i ženy CZE skončili na 6. místě.
Upřesňuji: M – Sui, RUS, BUL, GBR, GER, CZE
W – SUI, BUL, GBR, RUS, DEN, CZE
JF


 

Matný Fišák v Kacanovech.

Snažil jsem se napravit smutné výkony z pětidenních v Hamru na jezeře, ale dopadlo to úplně stejně. Ještě že jsem běhal s ortézou na rameně (která v běhu opravdu téměř nevadí) a všichni mohli říkat „Nojo ty máš to….“ To mi ovšem trochu kazil Ruda Hrobař, který spadl ze schodů do sklepa a běhal s úplně stejnými opratěmi jako já. Věřil jsem v bronz, ale chtěl jsem vyhrát. Po první etapě jsem byl čtvrtý, ve druhé (skalní sprint) po čtvrthodinové vycházce do vedlejšího údolí osmý a v poslední etapě jsem se šoupl alespoň na páté místo. Poslední přijatelné, těsně nad hranicí ostudy. Vyhraju holt někdy jindy.

Žádný jiný MLOK tam nebyl. Pár západočechů, z nichž nejlépe asi dopadla 4. Svatava Nováková.

JF

 


 

SAMUEL JANOCH VYBOJOVAL DRUHÉ MÍSTO NA BOHEMII

VETERÁN JAN FIŠÁK SE PŘEDSTAVIL V ROLI ORIENTAČNÍHO SAMURAJE

1600 účastníků z 26 zemí měly letošní pětidenní závody v orientačním běhu, jež v okolí Hamru na Jezeře uspořádal oddíl Jiskra Nový Bor. Po všechny dny se běhalo v převážně borovicovém místy kopcovitém lese, občas byly tratě natažené i do skal. Žádnou výhrou nebyl běh po cestách, kde bylo možné si vyzkoušet pohyb po písečných dunách. Podobně to vypadalo i na vykácených a zoraných lesních plochách. Tam se k lopotnému běhu přidalo i sluníčko, jež pražilo po všechny etapy jako zběsilé. Pokud se náhodou „ochladilo“, pak teplota klesla na třicet stupňů ve stínu. Vojáci, kteří pomáhali s technickým zázemím, měli dobrý nápad, když vodu z cisteren stříkali na shromaždišti do vzduchu. Kdekdo se do umělého deště hrnul.

Na Bohemii přijelo také jedenáct členů Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Někteří se ale bez ambicí přihlásili jen na tréninkové tratě. Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl Samuel Janoch v kategorii H10.

Ten skončil v každé z prvních čtyř etap s nevelkým odstupem na třetím až pátém místě. Do závěrečné hendikepové etapy vybíhal s půlminutovou ztrátou na Zřídkaveselého z Brna. Toho dohnal a oba si to rozdali na dlouhém doběhu od sběrné kontroly. Větší sprinterské kvality ukázal brněnský závodník, jenž byl v cíli o dvě sekundy dříve. Janochovi patřila stříbrná příčka, což je skvělý výsledek.

Samurajského ducha prokázal jeho děd Jan Fišák – zkušený a orientačními boji prověřený závodník – v kategorii H70.

Ten v první etapě při sbíhání terénem na sběrnou kontrolu zakopl a předvedl něco jako parakotoul. On sám tvrdí, že to byl držkopád. Upadl tak nešťastně, že si natrhl jakýsi úpon, šlachu či co v rameni. Že by hodil flintu do žita? Ani nápad! Ruku zafixoval a pokračoval s tímto hendikepem další dny. Je téměř neuvěřitelné, že byl nakonec celkově pátý. O lepší místo ho podle vlastních slov připravily zbytečné orientační chyby, jež nijak nesouvisely s jeho zraněním.

Medailové příčky hodlal atakovat Josef Milota v kategorii H55A. To by nebylo nereálné nebýt dvou neuvěřitelných školáckých chyb ve třetí etapě, jež mu vynesly osm ztrátových minut. Takhle z toho byl jen boj o umístění v první desítce. Po vcelku slušně zaběhnutých dvou závěrečných etapách obsadil šesté místo.

Výborně si vedl Břetislav Milota v kategorii H12B. Ten měl v poslední etapě dokonce druhý nejlepší čas a skončil celkově osmý. Šestnáctá doběhla Kateřina Černá v kategorii D14A a sedmnáctý Mikuláš Janoch v kategorii H10.

PM

 


 

Zpráva z pětidenních v Hamru na Jezeře.

Zúčasnění MLOKci: Pepa s Břeťou a Fišák se Samem, Mikulášem a Luckou.

Hvězdou zájezdu byl Samuel Janoch (H10), který sice nevyhrál ani jednu etapu, ale v závěrečném handicapu doběhl vedoucího Zřídkaveselého a celkové vítězství za 5 etap mu uniklo o 2 vteřiny! Fišák (H70) si po střemhlavém postupu na sběrku v první etapě utrhl vaz v rameni a s ortézou skončil pátý. Famózní výkon podal dosud sedmiletý Mikuláš Janoch, který z 26 účastníků, většinou starších o 3 – 4 roky skončil celkově 17. Pepovi (H55) unikl bronz jedinou šestiminutovou chybou v jedné z etap a skončil šestý. Břeťa (H12) běhal velmi dobře, byl osmý. Lucka (linie) v první etapě neorazila sběrku.

Hodnocení: organizace vynikající, závody bez chyb, v lese zbytečně přetopeno. Mraky organizátorů. Pro tuzemce dost drahé závody. A hlavně – absence skal, kvůli kterým se tam jezdí.

JF

 


 

PEPA MILOTA DOBĚHL V GÖTEBORGU OSMÝ

V Göteborgu se na konci července konalo Mistrovství světa veteránů v orientačním běhu – World Master Orienteering Championship.

Celkem se do druhého největšího švédského města sjelo 3200 závodníků ze 40 zemí. Příležitost být u toho si nenechali ujít ani Stáňa Opavová a Pepa Milota z Mariánskolázenského orientačního klubu MLOK.

Ubytováni byli oba přímo v centru závodů, kterým bylo jakési gymnázium kousek od středu města. Jako spolubydlící měl Pepa Milota ve třídě hongkongské borce Ping Sing Nga (na fotce vlevo) a Onlap Chana. Program začal modelovým tréninkem ve sprintu. Orientačně nepříliš obtížný terén asi dva kilometry od centra sloužil hlavně k rozkoukání a zvyknutí si na měřítko 1:4000.

Následná kvalifikace v městské zástavbě v Eriksberbu na břehu řeky Göta älv nebyla nikterak záludná. Stačilo zachovat chladnou hlavu a vše na jistotu oběhnout. To se podařilo Stáně (kat. W60)

i Pepovi (kat. M55).

Finále konané za deště o den později mělo cíl na stejném místě. Prostor závodu, v němž se střídaly ulice, domy, parky i zalesněné a kamenité kopce, už ale nabízel daleko větší možnost volby postupu a tím pádem i vyrobení chyb.

To se nevyhnulo mariánskolázeňské závodnici, která v rychlosti přeběhla jednu kontrolu a musela se pro ni vracet. Několik minut navíc už se nedalo dohnat a znamenalo pád na 73. příčku.

Prakticky bezchybný výkon podal Pepa Milota. 3,1 km dlouhou trať s 18 kontrolami proběhl za 16 minut a 54 sekund, což znamenalo krásné osmé místo. Na to by si před startem nevsadil ani pověstnou zlámanou grešli. Oproti předloňskému šampionátu v italském Sestriére si polepšil o třináct příček.

Vítězem se stal bývalý norský reprezentant Jorgen Martensson (to je ten vlevo), držitel dvou zlatých medailí z let 1991 a 1995. Po dni volna vyplněném tréninkem v lese na okraji města (ukázky terénu) přišly na řadu dva kvalifikační závody na klasické trati. Cílová aréna se nacházela na okraji průmyslové zóny Möenlyche asi deset kilometrů východně od Göteborgu. Pokud by se oba běhy daly stručně charakterizovat, pak přijde na mysl název filmu s Kevinem Costnerem Vodní svět.

První kvalifikace se běžela v mírně zvlněném lese s nadměrným výskytem bažin všech velikostí a hloubek. Noční vytrvalý déšť navíc udělal ze závodního prostoru jednu velkou lázeň. Stometrové chodecké úseky do půl lýtek v bahně – o běhu se nedalo příliš mluvit – byly běžnou situací.

Ve druhém závodě, při němž se po svažitých kopcích obkroužilo jezero Linna Delsjon, nebyl výskyt bažin nijak dramatický, zato se voda valila téměř nepřetržitě shůry.

S nástrahami tratí se po druhé týdnu stráveném na severu popasovali zdatně Stáňa i Pepa. Nějaké chyby se jim sice nevyhnuly, do osmdesátičlenného finále A ale postoupili.

Vyvrcholením mistrovství byl finálový závod v prostoru, kde se v roce 2007 běžel závod světového poháru. Počasí už bylo ideální a pohled do staré verze mapy věstil náročný orientační zážitek. Stáňa zaběhla solidně a obsadila 38. místo ve své kategorii.

Pořádně hořkou pilulku musel spolknout Pepa Milota. V cíli po vyčtení výsledků zjistil, že si vzal na startu mapu sousední kategorie a proběhl zcela jiný závod. S diskvalifikací před startem opravdu nepočítal. Trať – byť ne jeho – se mu ale líbila a ze svého počínání v lese měl dobrý pocit.

Malou náplastí mu bylo společné foto s fenomenální švýcarskou závodnicí Simone Niggli, držitelkou dvaceti tří zlatých medailí ze světových šampionátů, jež podle předpokladů ovládla i kategorii nejmladších veteránek W35. Ta si určitě bere vždycky správnou mapu.

PM

 


 

JONÁŠ ČERNÝ USPĚL VE FRANCII NA ZÁVODECH I V TOMBOLE

Francouzské lesy poblíž hranic se Švýcarskem si jako prázdninovou destinaci vybrala čtyřčlenná rodina Černých z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Na konci července se tam za účasti 1200 běžců konaly čtyřetapové závody 4Jours du O´Dubs.

Program začal sprintem v La Riviére-Drugeon. V něm se dařilo Kateřině, která doběhla čtvrtá v kategorii D14, a Jonášovi. Ten vybojoval dokonce bronz v kategorii H10. Ostatní obsadili místa ve druhé desítce.
Pak už přišly na řadu lesní etapy v Mouthe a Chaux-Neuve. “Mloci” se s nimi snažili popasovat, jak se dalo. Francouzské terény jsou dost odlišné než ty české.

Nejlépe se v zemi galského kohouta vedlo Jonášovi. Ten se pravidelně umisťoval na medailových příčkách a nakonec mu patřilo stříbro v celkovém pořadí.

Do první desítky se po lepšících se výkonech protlačila Monika (D40C), desátá byla Kateřina a dvacátý pátý skončil Libor (H45).

Pro zájemce byl přichystán ještě vložený vpravdě vesnický sprintový závod. Vše se z větší části odehrávalo v areálu hospodářského statku. Nemálo kontrol bylo umístěno ve stájích se skotem, slepičárnách a stodolách. Kravky tak byly jedinými diváky na trati a při průběhu závodníků pochvalně bučely.
Při závěrečném vyhlašování byl náhodně vybrán z osudí ještě jeden sportovec, jenž obdržel jako cenu obří kus šunky. Tím šťastlivcem nebyl nikdo jiný než Jonáš Černý. Odměnu málem ani neunesl.

PM

 


 

STÁŇA OPAVOVÁ OBSADILA NA O-RINGENU ČTRNÁCTÉ MÍSTO

„Mám tě, děvče moje, tolik rád, mé srdce tě nikdy neopustí. Sám však musím na sever se brát, slyš, volá nás tvrdě dobrodružství. Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat, když táhne bílý losos peřejí…“, zpívá se ve známé trampské písni z třicátých let, jejímiž autory jsou Barbora Hovorková a Pavel Milan.
Text vystihuje uvažování několika borců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Ti se rozhodli navštívit největší světovou akci v orientačním běhu na světě – pětidenní závody O-ringen ve švédském městě Boras. Letošní O-ringen se konal už po padesáté třetí a účastnilo se ho 15 000 běžců z celého světa.
Ve švédských lesích čekalo všechny nefalšované tvrdé dobrodružství, jak se zpívá ve zmiňované písni. Lososy sice nikdo neviděl, pokud nepočítáme ty, co jsou ke koupi v obchodech, zato naslouchání zvuků vody při zdolávání různě hlubokých bažin si každý užil dosyta. Na snímku zleva Luděk, Václav, Vojtěch, Marie a Jana Bartošovi a Pepa Milota

„Mloci“ si už dopředu nekladli nijak vysoké cíle. Uspět při premiéře ve Skandinávii, navíc na takto obsazených závodech, je pro Středoevropana skoro vyloučené. Všichni se soustředili na minimalizování chyb, což se ne vždy dařilo.
Nepřehledný, mírně zvlněný i kopcovitý terén s minimem cest zato s nadměrným výskytem všudypřítomných bažinatých ploch a samozřejmě i kamenů, jejichž četnost není v mapě zachycena, byly tou pravou orientační maturitou. Pokud se někdo alespoň v jedné z etap prosadil do třetí, druhé, neřkuli první desítky, mohl mluvit o mimořádně dobrém orientačním výkonu. O nějakém rychlejším běhu, na nějž jsou Západočeši z domácích luhů zvyklí, se nedalo až na výjimky hovořit. Stadion IF Elsborg prošel při závěrečné etapě kvalitní zatěžkávací zkouškou

Nejlépe se dařilo Stáně Opavové v kategorii D60K, která obsadila v konečném hodnocení výborné desáté místo. Pěkné výkony předváděl také nakonec 38. Vojtěch Bartoš (Mariánské Lázně – Praga Praha) v kategorii H18.
Po umístění na konci první padesátky sahal Josef Milota v kategorii H55. Leč oražení jiné kontroly v závěrečné etapě s podobným kódem a na podobném terénním tvaru znamenalo diskvalifikaci.
Umístění zbývajících členů z mariánskolázeňského oddílu: D11 – 82. Marie Bartošová, H14 – 116. Václav Bartoš, D45 – 117. Jan Bartošová, H45 – 183. Luděk Bartoš.

PM

 


 

Zpráva z Advanta cupu

Pořadatelé z Dobrušky nabídli v Teplicích nad Metují městský sprint, dva skalní sprinty, klasiku a krátkou trať. MLOKy velmi dobře reprezentovaly
Radka Miturová 4.místo v D45B
Lucie Johanka Fišáková 2. místo v HDR
Každá z nich si jednu etapu vyhrála.

 


 

ZPRÁVA O MARIÁNSKOLÁZEŇSKÉM BĚHU SPA RUN 2015

Zastoupení MLOKů ve 3. ročníku tohoto městského atletického závodu, jenž se konal v sobotu 11. 7. odpoledne, bylo impozantní. V dětské kategorii běželi Samuel a Mikuláš Janochovi a Lucka Fišáková, v kategorii starších žáků Fanda Kováč a v dospělých Monika Černá, Pepa Milota a já (Honza Fišák).
Sam (č. DO30) byl na kilometrové trati pátý, Mikuláš (2007) fantasticky devátý z 39! účastníků. Fanda (uprostřed s č. DO21) doběhl na čtvrtém místě.

Pořadatelé se letos neobtěžovali s vyhlášením vítězů v kategoriích veteránů, takže umístění Pepy a Moniky neznám.
Účastníků hlavního běhu bylo 187. Dal jsem si vysoký cíl: běžet co nejrychleji a dopadnout co nejlépe.
Na startu 6,4 km dlouhého běhu jsem se postavil co nejvíc dopředu – hned za mužskou elitu -, aby mne předbíhající mohli postrkovat. To vyšlo. Takže teprve v prvním kopci od Rudolfky k přejezdu mne začaly předbíhat ženy. Po nich přišli na řadu slabší muži.

Ve stoupáku od cukrárny ke knihovně mne doběhly slabší ženy, a na pěšince kolem pošty nahoru mne docházeli chodci. To jsem si ovšem nedal líbit. Ten krpál jsem vyběhl a pak už to byla brnkačka. Seběh ke křižovatce u Nových lázní jsem vzal svižně, ve výběhu ke kolonádě mne nikdo nepředběhl – bál jsem, se že už za mnou nikdo není – a od kolonády z kopce do cíle jsem soupeře, kteří byli na dohled, předbíhal jednoho za druhým. Oba dva. Po proběhnutí cílem jsem zůstal naživu. Mám dojem, že po mně ještě pár běžců cílem proběhlo – úspěch!
Tedy – vítěz mi nadělil čtvrt hodiny. Běžel, hazardér, téměř dvojnásobnou rychlostí, než jsem zvolil já. Ale určitě nedodržel nepsané pravidlo, které já dodržuji, že při běhu vždy alespoň jedna z nohou musí spočívat pevně na zemi.
Mezi muži (112 účastníků) zvítězil Jiří Čivrný ze Semil za 20 min. a 59 s. Pepa (na snímku vlevo) byl 28. (26,54). Na hrudi měl stejně jako Jaromír Jágr číslo 68. To se to pak běží! a já 93. (35,30). V ženách (75 účastnic) byla nejrychlejší Carmen Beshirová z Plzně (25,13). Monika doběhla na krásném třináctém místě (29,51).Celkové výsledky na https://cs-cz.facebook.com/pages/Spa-run-Mari%C3%A1nsk%C3%A9-L%C3%A1zn%C4%9B/491826870885942

JF

 


 

ORIENTAČNÍ BĚŽCI NAVŠTÍVILI NOVOHRADSKÉ HORY

Poslední červnový víkend proběhlo na našem území Mistrovství Evropy v rogainingu. Letošní evropský šampionát byl zároveň i Mistrovstvím ČR na této distanci.

Odehrál se na jihu Čech v Novohradských horách a účastnilo se ho přes čtyři stovky sportovců z šestnácti zemí. Nejpočetnější a zároveň nejkvalitnější zahraniční výpravy přijely z Litvy, Ukrajiny, Ruska, Estonska, Španělska a Finska.
Už název hotelu v osadě Černé Údolí, jež se nalézala sedmnáct kilometrů východně od Kaplic, kde bylo centrum akce, věstil, co zhruba dvě stovky družstev čeká. Jmenoval se totiž Prales.

Příležitost popasovat se v kvalitní konkurenci využila také čtveřice borců z Karlovarského kraje, jež se objevila ve třech formacích. Ač zkušení orientační harcovníci, nedělali si ambice na přední umístění. Ti, co bojují o medaile, musí totiž absolvovat závod v podstatě nonstop a bez větší chyby.

Mapa o rozměru A2 v měřítku 1:40000 zahrnovala něco kolem dvou set čtverečních kilometrů a bylo na ní rozmístěno padesát devět kontrolních stanovišť ohodnocených třiceti až devadesáti body. Maximální bodový zisk činil 3310.

Startovní povel zazněl v sobotu v 11 hodin. Od té doby záleželo na každém, jak určený čas využije. Veškerý proviant a pití, pokud se nevezme zavděk nějakým důvěryhodným potokem, si každý nese na zádech.
Už po pár hodinách závodu přišla vydatná dešťová sprška a po ní ještě pár dalších, takže na nikom nezůstala po většinu pobytu v lese suchá ani nit. S tím se ale počítá. S přibývající tmou pak přišlo na řadu hledání kontrol s pomocí čelových svítidel.
Týmy z Karlovarska nezazářily, ale ani nepropadly. Mariánskolázeňský Michal Škroch společně s Vojtěchem Šrejbrem z Mladé Boleslavi (Chromajzl a Vožungr) obsadili 39. místo v hlavní kategorii muži open s 1820 body. V jejich kategorii zvítězili a absolutně  největšího bodového zisku dosáhli Estonci Roose a Mirme (3070).

Ve veteránské kategorii mužů nad 40 let startovali Josef Milota (MLOK Mar. Lázně) a Tomáš Sedláček z Kralovic (Sestry Brožkovy). Jejich 1720 bodů stačilo na 21. místo mezi 37 kolektivy. Během závodu naběhali a nachodil něco mezi 80–85 km a v domácí konkurenci brali pátou příčku.

Klínovecké duo – Jiří Hájek a Monika Lisá z Ostrova – zaznamenalo v kategorii veteránských mixů nad 40 let téměř identického výsledku jako Sestry Brožkovy. Se skóre 1570 bodů skončili Ostrovští ve veteránských mixech nad 40 let na 20. příčce a byli pátí mezi Čechy.

PM

 


 

Zpráva z MČR a Veteraniády na KT, 21. + 22.6.2015
Výsledky MLOKů nebyly nikterak oslnivé,
(http://www.ekonompraha.cz/zavody/mcrkt2015/vysledky/celkove-vysledky-veteraniady-cr/), pouze spolehlivý Pepa skončil na třetím místě.

Tak se zmíním spíš o jiných zajímavostech. Terén nečekaně zajímavý, členitý, těžko čitelný a pohledný. Občas byl sice problém uhádnout, které z mnoha jam schovaných v borůvčí mapař zakreslil a do které ze zakreslených jam stavitel píchnul kontrolu, ale ti dobří to umí a ostatní si počkají, až někdo dobrý přiběhne.

Ze semifinále do áčka postoupili Stáňa, Pepa a Fišák. Ostatní uvízli v béčku. Většinou za to mohla jen jedna ze zapeklitých kontrol. Například pamlok Vojta na jedné takové nechal 15 minut, Helena 7 atd.

Zajímavý byl příběh Honzy Sklenáře, který od auta připajdal na shromaždiště o berlích. Zjistil, že v kategorii H70 je 15 přihlášených a postupuje 8. Pak si vzpomněl, jak Fišák loni ve stejné situaci postoupil z osmého místa a uvědomil si, že když on nenastoupí, bude závodníků 14 a postoupí jich jen 7. Heroicky odhodil berle, popadl lyžařské hole a urputně celou trať absolvoval soupaž. Přítomný Lukáš Bauer se nestačil divit.

Ve finále zažil zajímavý závod Pepa Milota. Po doběhu do cíle z výsledků vyčetl, že na sběrce ztrácel na Škorpila 1 vteřinu a v cíli byli oba třetí naprosto stejným časem. O jednu(!) vteřinu je před nimi Němec Leibiger. Tři závodníci ve dvou vteřinách.

Závody provázel studený vítr, zima a občasný déšť. V sobotu jsem chodil v dlouhých kalhotách.
JF

 


 

ORIENTAČNÍ BĚŽCI ZÁVODILI NA PLZEŇSKU

Tři oblastní závody v orientačním běhu v jednom víkendu uspořádali pro dvě stovky účastníků členové oddílu Lokomotiva Plzeň.
V sobotu dopoledne se konala krátká trať v lesích u Letkova, odpoledne se běžel orientační sprint na sídlišti v Bolevci, končilo se nedělním zkráceným závodem na severním okraji Plzně.
Jedním z nejpočetněji zastoupených oddílů byl Mariánskolázeňský orientační klub MLOK v počtu 32 běžců. Ne každý ale absolvoval všechny tři závody.

Alespoň dvakrát dosáhli na stupně vítězů Adéla Postránská v kat. D10 (1., -, 1.), Kateřina Černá v kat. D14 (2., 3., -), Hana Fišáková v kat. D35 (2., -, 3.), Helena Tenglerová v kat. D45 (1., -, 2.), Samuel Janoch (1., -, 1.), Jonáš Černý (3., 1., 3., oba v kat. H10), Štěpán Šesták v kat. H12 (2., 6., 3.), Václav Bartoš v kat. H16 (2., 2., -), Vít Macura v kat. H18 (2., 2, -) a Jan Fišák v kat. H55 (3., diskv., 3.).

V sobotním závodě se druhým místem blýskl Jaroslav Macura v kategorii H45, pouze ve sprintu se prosadili Jana Bartošová (1. v kat. D35), Petr Kunc (2. v kat. H21), Libor Černý (1.) a Petr Novák (3., oba v kat. H45) a stupně vítězů si v neděli ochutnali také Lucie Fišáková (2. v kat. Linie) a Martina Kamarytová (3. v kat. D45).

PM

 


 

JAK JSEM SI O DOVOLENÉ V ITÁLII ZAZÁVODIL

Výjimečně jsem letos vynechal jičínská „béčka“ a vyrazil s rodinou na týdenní rekreaci do italského letoviska Lignano, kde už jsme byli po několikáté. Abych nevyšel ze cviku, přibalil jsem si na cestu černobílou kopii sprintové mapy z roku 2013, kdy Haná orienteering pořádala právě v Lignanu a cca 30 km vzdálené Palmanově sprinty, aby se potom jelo do Benátek, kde byl nakonec ten slavný závod neslavně zrušen. Už při první procházce ulicemi jsem narazil na plakát, který avizoval, že právě ten týden, kdy tam budeme, se koná jakási multisportovní akce pod názvem CSIT World Sport Games. Aspoň se na něco podívám, řekl jsem si. Skoro jsem nadskočil, když jsem si dole na plakátu přečetl, že se za pár dní bude konat v rámci WSG i městský běh na 5 a 10 km určený i pro veřejnost. Hned další den jsem naklusal do místního infocentra a vyptával se na nějaký konkrétnější program. Dostal jsem do ruky pár lejster a šel. Z papírů jsem vyčetl, že se tam závodí asi v deseti patnácti takových těch běžných individuálních (atletika, plavání, tenis..) a kolektivních (fotbal, basketbal, volejbal…) sportech. Pak tam byla celá strana nabídek na libovolnou účast ve vložených ukázkových sportech – namátkou třeba windsurfing, tai-či, kánoe, Nordic Walking nebo Zumba – a mezi tím, světe, div se, orientační běh! Ha, to je šance pro mne. Nezůstanu o dovolené bez mapy a kontrol. Vzhledem k tomu, že tam bylo i napsáno, v které dny a hodiny se to má konat, jsem vyrazil hned v úterý ráno na desátou do centra WSG, které se nalézalo v obrovském sportovním centru s mnoha hřišti a halami v Lignanu Pineta. Na bráně jsem slušně oblečenému pánovi mával před očima s brožurou a ten mne poslal sto metrů rovně a pak doprava. Prý to určitě najdu. A opravdu, stál tam stan bírfesťák, kde byl asi na polovině plochy něco jako konferenční sál, zbytek bylo šest kójí, kde byli kromě triček na prodej i lidé s visačkami. Jednoho sympaťáka jsem se opět dotázal na ten orientační běh. Ten mi sdělil, že je to v budově vedle. Vejdu do foyeru, kde bylo asi deset pultíků s nápisy jako akreditace, ubytování a tak. Vybral jsem si nějakou osmnáctku a začal opět s dotazem na OB. Vysvětlila mi, že jsem správně, tedy v tom areálu, a co prý že chci. Nemohli jsme se hnout z místa – marně jsem dumal, kvůli čemu tam vlastně je -, a tak zavolala kolegyni. Dopadlo to stejně, zavolali tedy chlapa. Konečně! Ten se ukázal jako muž činu, vyslechl mne a prý ať počkám. S lejstrem někam odběhl a za pár minut se vrátil s nějakou asi pětadvacetiletou italskou soudružkou kypřejších tvarů. Ta si mne přebrala a já jim to oběma mojí omezenou italskoangličtinou převyprávěl. Že očekávám nějaký tréninkový závod nebo tak něco. Ital odběhl a dotáhl ještě jednu soudružku s visačku. Podle chování vypadala, že tam něčemu jako trochu velí. A oni na mne, co prý jako k tomu orienťáku potřebuji. Já tedy že předpokládám, že budou mít nějakou mapu, někde v terénu, nejspíš v tom areálu, že budou nějaké kontroly, a já že si to individuálně proběhnu. Přišlo jim to jako zajímavá myšlenka, ale prý ať přijdu zítra. Nu co, času mám dost, zítra jsem tu na desátou, a šel se proběhnout na tu mapu z roku 2013. Ještě před odchodem se mne dotazovali, zda vím o tom městském běhu. Já, že jo a že ho poběžím. Měli očividně radost a hned mi dali papír, ať se zapíšu. Na papíru už byli dva na pětku a jeden na desítku. Já byl čtvrtý zájemce. Vzal jsem si od nich i mapku s vyznačenou trasou toho běhu. Závod končil v podstatě v oblasti, kde jsme bydleli. Druhý den jsem byl na místě. Už jsem neabsolvoval tu šňůru přes ty všechny pořadatele a okem vyhlédl rovnou tu kyprou soudružku. Měl jsem dojem, že malinko znervózněla, neboť rychle někam odběhla. Já si tam zatím prohlížel nějaké výsledky na tabuli. Pak se vrátila s nějakou obrýlenou černovláskou a tím chasníkem, co jsem ho znal z předchozího dne. Nějak jsem z jejich řeči vyrozuměl, že by se to mělo konat jako instruktáž, či co, za účasti alespoň pěti lidí. A já jsem tu zatím jediný zájemce. Ať prý přijdu odpoledne ve čtyři. Tak jsem si místo toho zaběhl na dva kilometry vzdálený atletický stadion, kde v tu dobu probíhal závod žen na pět kilometrů. Běžely ho dvě Mexičanky. Ta, co byla v cíli první, to dala za necelých 21 minut. Ta druhá byla o kolo a půl zpět. V hledišti byla kromě mne skupinka asi patnácti Mexičanů, která fandila těm dvěma. Na ploše bylo asi deset pořadatelů. Pak jsem zkouknul jeden a půl zápasu v minifotbalu. Hráli tam nějací Tunisani, Estonci, Alžířani a tak. Vedle na velkém hřišti s umělou trávou si to rozdávali Italové také s někým z Afriky. Tam bych ale nevlezl, přišlo mi to dost o nohy. Odpoledne ve čtyři jsem tam byl jako na koni. Myslím, že počítali, že to vzdám a nepřijdu, ale to se spletli. Rozhodl jsem se, že si prostě něco zaběhnout musím, když už to dali do nabídky. Známý chasník mě pozdravil a prý ať počkám pár minut. Ty se protáhly na dvacet, a to už jsem skoro uvažoval, že to zabalím. Ital se ale objevil a měl v rukou jakousi krabici a navrchu něco, co se nápadně podobalo mapě. Odvedl mne do vedlejšího foyeru, tam se objevila i ta brýlatá černovláska a ještě jeden Ital. Černovláska mi začala vyprávět historii OB. Že prý to vzniklo ve Skandinávii a tak. Z krabice, která byla plná lampionů, vytáhli jeden a ukázali mi, co bývá na kontrolách. Také mi ukázali kleštičky a vysvětlili mi, co která barva na mapě znamená. Nechal jsem je konat práci, někde si tu osvětu přece musí vyzkoušet. Pak mi chasník dal mapu. Na té bylo sedm modrou propiskou nakreslených kroužků. Úroveň to mělo tak HD10, ale nic jsem neříkal. Na kontrolách že prý jsou ale jen malé papírové lampionky s písmenem, které mám opsat do průkazky. Za kolik prý že si to troufám dát. Byl jsem skromný a řekl, že snad do 25 minut. Popřáli mi štěstí, půjčili propisku a zmáčkli stopky. Nesmíš to zmastit a udělat ostudu, řekl jsem si a vyrazil. Mapa byla z nějakého regulérního závodu z roku 2005 a prostor rozhodně nevypadal špatně. Určitě by tam šly namotat solidní sprintové tratě. Dost různě členitých budov, spousta plotů kolem sportovišť i kolem silnic, kde se jen někde nalézaly průchody, řídký park, neprostupná džungle protkaná vycházkovými cestičkami a tak. No, letěl jsem, co to v tom horku šlo. Pár sekund jsem pokaždé nechal na hledání toho pidi lampionku. Popisy nebyly žádné a on pokaždé visel v jiné výšce. Tak od půl metru do dvou. Doběhl jsem do foyeru, nikde nikdo. Asi mne ještě nečekali. Ital seděl někde v otevřené kanceláři a já na něj: Haló. Vyskočil a zmáčkl stopky. Objevili se i další kolegové. Dal jsem to za třináct a něco. Poděkoval jsem jim za pěkný sportovní zážitek a při loučení prozradil, že se OB už pár desítek let věnuji a něco přes tisíc závodů už jsem urazil. Koukali na mne asi jako bych já koukal na Messiho, kdyby přišel k nám do juda na pravidelný fotbálek. Na městský běh nazvaný CSIT Run, co měl startovat ve čtvrtek v půl sedmé večer, jsem vyrazil asi o hodinu dříve. Bylo to pár kiláků a nechtěl jsem zmeškat prezentaci. Místo v parku jsem našel dobře, v roce 2013 tam byla kontrola. Nijaký ruch jsem ale nezaznamenal. Pak se tam někde objevila ta Italka, co vypadala v tom centru WSG trochu jako šéfová, a začala mi vyprávět něco o nějaké Mexičance, která prý zkolabovala a že se ten závod ruší. Jestli to byla jedna z těch dvou, co jsem viděl na tom stadionu, netuším. A že prý mne za deset minut může vzít nazpět a že když se někdy zítra stavím v tom centru, že mi dají nějaké triko. Tak jsem poděkoval, že mám zítra program s rodinou a že to vezmu zpátky během, a to po trase závodu, když už jsem se na něj dostavil. Což jsem nakonec učinil. Trať to nebyla vůbec špatná, byly na ní kilometrové značky a na křižovatkách i nějaké plůtky. Po absolvování pětikilometrového kola při průběhu startem jsem se nenalézal kupodivu na pátém kilometru, jak bych předpokládal. Ten byl o něco dál. Přitom to od té chvíle měl být souběžný závod s tím pětikilometrovým. Kus potom jsem probíhal svým šestým kilometrem a pak pár set metrů nato prvním kilometrem na pětku. Od mého sedmého a druhého z pětky už se to ale srovnalo. Podle hrubého měření podle veřejné časomíry jsem to dal tak něco kolem 46 minut. Lidí bylo všude dost, ale asi nikdo nevěděl, že jsem vlastně jediný účastník neuskutečněného závodu. On tam občas někdo kromě mne také pobíhal. Se sportováním na dovolené jsem byl spokojený. Komu se kdy povedlo absolvovat dva závody v cizině, které byly vlastně postaveny pro jednu jedinou osobu, a tou jsem byl já. A toho si člověk prostě musí vážit.

Pepa Milota

 


 

ORIENTAČNÍ BĚŽCI SE PEKLI V LESE

Pořadatelé ze Sportcentra Jičín už při přípravách 5. a 6. kola B žebříčku Čechy v orientačním běhu zřejmě dobře věděli, co bude účastníky čekat, a za centrum závodů zvolili obec s příznačným názvem Pekloves.
Vedra dosahovala v těch dnech teplotních výšin a když se k tomu připočítala každodenní 2,5 kilometrů dlouhá cesta na start s více jak dvěma sty metry převýšení, měl každý jazyk na vestě už na startovní čáře.
Oba závody – sobotní klasická trať a nedělní krátká trať – se odehrávaly v kopcovitém lese s různou průběžností. Na některých místech bylo nutné překlopýtat nepříjemnou kamenitou podložkou.
Z desetičlenné výpravy z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK se dařilo nejmladšímu a nejstaršímu závodníkovi. Čtvrté a třetí místo vyběhl Jonáš Černý v kategorii H10,

bronzový a stříbrný skončil Jan Fišák v kategorii H70.
Šestou příčku v kategorii D60 obsadila v sobotu Stanislava Opavová a špatným výsledkem nebylo ani sedmnácté místo Jany Bartošové v kategorii D40.

PM

 


 

MARIÁNSKOLÁZEŇŠTÍ ORIENTAČNÍ BĚŽCI PŘISPĚLI KE TŘETÍMU MÍSTU V POHÁRU MLÁDEŽE

V obci Kroučová na Rakovnicku se uskutečnila další dvě kola Českého poháru štafet v orientačním běhu. Součástí víkendu byl sprintový závod, jenž se uskutečnil v sobotu odpoledne v Žatci.

Z tisícovky účastníků tvořila čtvrtinu žákovská mládež. Ta se utkala ve čtvrtém ročníku Vyzývacího poháru oblastních výběrů v kategoriích dvanácti a čtrnáctiletých.
V západočeském čtyřiačtyřicetičlenném kolektivu bylo osm závodníků z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK.

Ve tříčlenných štafetách bodovaly po oba dny maximálně dva nejlepší oblastní týmy, již skončily do desátého místa. Ve sprintu se body rozdávaly do 25. příčky. To nebylo vůbec jednoduché, v každé ze čtyř mládežnických kategorií totiž startovalo od 65 do 85 závodníků!
Štafetové závody se odehrávaly z části na náhorní plošině v dobře průběžném lese s poměrně hustou sítí cest a průseků, jež na okrajích přecházela do strmých svahů s množstvím terénních detailů, jako jsou kupky, údolíčka, hřbítky nebo prohlubně.
Závod v městském sprintu nabídl nejprve prohlídku žateckého náměstí, areálu pivovaru nebo okolí hradeb, pak se běžci přesunuli do sídlištní zástavby.
Mladí Západočeši dosáhli v tomto měření vynikajícího výsledku v podobě třetího místa(558 bodů).

Prvenství patřilo Východočeské oblasti (bezkonkurenčních 1079 b.), druhá skončila středočeská oblast (587 b.).
Bodově přispěli do bronzového součtu Kateřina Černá a Štěpán Šesták.

Ani ostatní „mloci“ (Marie Bartošová, Václav Bartoš, Jonáš Černý, Eliška Horová, František Kováč a Břetislav Milota), byť nebodovali, neběželi zbytečně. Získali další cenné zkušenosti a mohli startovat v té největší možné české konkurenci. Všichni zaslouží uznání, alespoň v jednom ze tří vystoupení podal každý nadějný výkon.
S přibývajícími body do západočeské pokladničky se nechtěli nechat zahanbit ani dospělí závodníci. Dvakrát (3. a 2.) se na stupně vítězů probojovali mariánskolázeňští veteráni v kategorii H165 ve složení Libor Černý, Jan Fišák a Josef Milota.

Poslední jmenovaný pak vyběhl i přes tragickou téměř dvouminutovou chybu v úvodu druhé místo ve sprintu v kategorii H55.

PM

 


 

REAKCE NA PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK

Legraci mám rád a vůbec mi nevadí, že je na můj účet. Jen bych rád uvedl na pravou míru některé údaje z článku Honzy Fišáka. Trochu to na mne působilo jako zpráva z Rádia Jerevan: informace jsou v zásadě pravdivé, ale…

Shánění ašského žáčka probíhalo v sobotu a odskočení si na malou mnou osobou (Honza Fišák závěrečný pytlík doslova zaletěl, což jsem nečekal) se odehrálo v neděli. Samozřejmě mne to neomlouvá a kdyby šlo o první flek třeba na M ČR a o sekundy, tak je to neodpustitelné.

Pepa Milota

 


 

Zpráva z Kroučové v pohledu skrz fišáčí brejle.

Běžely se v sobotu štafety v Kroučové a sprint v Žatci, v neděli další štafety v Kroučové.
Dospělí – tyto kategorie byly nepodstatné a bez oslnivých výsledků. Pepa druhý ve sprintu v H55 a štafeta H165 Černý – Fišák – Milota byla v sobotu třetí a v neděli druhá. Je třeba podotknouti, že pokud by si Fišák v obou případech odpustil na jednu z kontrol luxusně dlouhé minuty na hledání, mohli jsme válčit i o zlato.
Mládež – překvapila soustředěným, kolektivním a nadšeným výkonem. Mladí MLOKci do této atmosféry velmi dobře zapadli – tedy s výjimkou jejich hogo-fogo individualistického noclehu. Sice se nikdo z nich nestal členem štafety, která by skončila na stupních vítězů, ale k vynikajícímu umístění Západočeské oblasti přispěli rozhodujícím způsobem. To platí i v případě Fandy, který na svém úseku vydržel dlouhých 90 minut.
Závody skončily velkým úspěchem Západočechů. Skončili celkově na neslýchaném třetím místě! Přál bych každému, zažít tu atmosféru, ve které individuální výsledky nehrají roli a nejdůležitější je výsledek celé party (oni říkají týmu). Byl jsem přístupem mládeže velmi mile překvapen. Mám chuť říci nadšen, ale to se ke mně nehodí.
Na závěr si neodpustím veselou historku z natáčení: Břeťa Milota běžel první úsek žákovské štafety a na divácké kontrole se objevil ve velmi dobrém čase. Borec z Aše, který od něj měl štafetu převzít, však nikde nebyl. Nebyl ani po několika minutách, kdy Břeťa doběhl do cíle a zoufale hledal, komu štafetu předat. Totálně vytočený, zuřící táta Pepa sprintoval sem tam po celém shromaždišti a chrlil nepublikovatelné komentáře. Konečně hošíka nalezl, stále ještě čekajícího na divácké kontrole. Dovlekl ho ke sto metrů vzdálenému předávacímu úseku, a vyslal s dvouminutovou ztrátou na trať. To jsem už neviděl. Musel jsem sám vystartovat do druhého úseku. Když jsem druhý úsek dokončil, vběhl jsem do předávacího úseku a začal jsem hledat, komu štafetu předat. Přebírat měl Pepa. Byl čůrat.
JF


 

“MLOCI” BĚŽELI KARLOVARSKÝ PŮLMARATÓN

Zatímco si většina oddílu honila trika v lesích u Pily nebo v ulicích Valmezu, navštívili dva naši členové Karlovarský půlmaratón. Ondra Postránský zřejmě od minula potrénoval, neboť si loňský čas zlepšil skoro o minutu a půl. Do cíle doběhl na 571. místě v čase 1:42:51. 1054. příčku obsadila Monika Černá za 1:52:30. Ta běžela s virózou, proto neatakovala čas z minulého roku, který byl skoro o dvě minuty lepší.

PM

 


 

OBLASTNÍ ZÁVODY V PILE

Ve stejný víkend, co se konaly mistrovské sprinty, se v Pile na Karlovarsku odehrála dvě kola oblastního žebříčku, kam zavítala dvacítka “mloků”. V obou závodech zabodovali Adéla Postránská (2. a 2. v kat. D10), Kateřina Černá (1. a 1. v kat. D14), Helena Tenglerová (3. a 2. v kat. D45), Jonáš Černý (1. a 2.) a Samuel Janoch (2. a 1., oba v kat. H10). Pouze v sobotu se umístili Petr Kunc (2. v kat. H21) a Hana Fišáková (3. v kat. D35) a rovněž třetí doběhl v neděli Jan Sklenář (kat. H65).

PM

 


 

Další Pepův víkend snů

Josef Milota získal minulý víkend ve Valašském Meziříčí v sobotu zlatou medaili za vítězství na MČR ve sprintu jednotlivců v kategorii H55. V neděli v závodě sprintových štafet dokázal svůj rozklepaný tým vyhecovat k takovému výkonu, že už to sám ve finiši opět dotáhl na zlato! V sobotu Pepa suverénně ovládl závod pětapadesátiletých borců a s náskokem 56 vteřin zvítězil. Radka Miturová, běžící svůj první letošní orienťák, skočila na špek nastražený pořadateli (některé ulice byly přehrazeny umělými zábranami, zakreslenými v mapě dost nenápadně) a musela navíc oběhnout celý blok domů. Stáňa Opavová, tahající za sebou nohu se zraněnou achilovkou, závod odpajdala a Honza Fišák se jako obvykle nechal disknout z druhého místa pro chybějící kontrolu. V neděli dovedla rozklepaná Radka po velmi dobrém výkonu první úsek štafety HD220 do předávky na druhém místě s dvouminutovou ztrátou. Honza, přemýšlející celý závod nad tím, který způsob diskvalifikace asi tentokrát zvolí, běžel kupodivu bez chyb a stáhl na druhém úseku ztrátu na minutu. Stáňa se zaťatými zuby na zraněnou nohu dokázala zapomenout a doběhla ve třetím úseku také druhá se ztrátou 55 vteřin na vedoucí štafetu. Tato ztráta ovšem byla pro Pepu na posledním úseku pochoutkou. Po několika minutách svého soupeře doběhl a blahosklonně mu ukázal kde má kontrolu. Pak deprimovaného rychnovského borce nekompromisně přesprintoval a neohrožován doběhl s velkým náskokem do cíle. Opět vítězství!

JF

 


 

MLOCI SI PORADILI S TRATĚMI OD REPREZENTANTŮ

Druhé dvojkolo republikových závodů v orientačním běhu, jež se odehrálo v Albrechticích u Sušice, nabídlo třinácti stům účastníků pocítit atmosféru vrcholových závodů. Tratě totiž připravili dva aktuálně nejúspěšnější čeští reprezentanti Jan Procházka a Jan Šedivý z pořádající Pragovky.

Co je dobré pro nás, bude dobré pro všechny, řekli si oba borci a připravili závody, jež si parametry a obtížností nezadali se světovými podniky.

Sobotní závod na krátké trati se odehrál v extrémně kamenitém terénu v okolí rozhledny Sedlo. O kamení se všem zdá možná ještě teď. Jestli si někdo myslel, že někam nazdařbůh vyrazí a v závěru postupu kontrolu tak nějak dohledá, byl na omylu. Vyplatil se rozvážný i když rychlý pohyb a pečlivé mapování.

O řád těžší byla nedělní klasická trať. Vůbec nevadilo, že se část závodu odehrála v prostoru sobotního middlu. Převýšením se nešetřilo jak v kategoriích veteránů, tak i u mládeže. Ti nejlepší se ale do směrných časů kupodivu vešli.

Dvacítka běžců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK se s obtížnými tratěmi poprala různou měrou. Ne všichni ale mají ambice atakovat přední příčky.

Dobrý výkon ukázal opět mladší žák Jonáš Černý v kategorii H10, jemuž se dařilo obdobně jako na předchozích závodech LPU. Patřily mu třetí a druhá příčka. Tradičně zabodovali i někteří veteráni: Stanislava Opavová (2. a 2. v kat. D60), Josef Milota (4. a 2. v kat. H55), Jan Sklenář (8. a 1.) a Jan Fišák (4. a 4., oba v kat. H70).

Alespoň jednou se druhé desítky dostali Jan Michalec (12. a 14. v kat. H55), Jana Bartošová (21. a 19. v kat. D40), Helena Tenglerová (24. a 17. v kat. D50) a v sobotu i Marie Bartošová (18. v kat. D12).

PM

 


 

30. ROČNÍK JARNÍHO TROJÚHELNÍKU MĚL REKORDNÍ ÚČAST

Druhý květnový prodloužený víkend uspořádali členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK jubilejní 30. ročník víceetapových závodů Jarní trojúhelník. Organizátoři v čele s novým ředitelem Liborem Černým připravili na tři volné dny čtyři různé závody. Ty navštívilo dohromady pět set sportovců, což byla zároveň rekordní účast. I přes pořádný pořadatelský zápřah nezávodila z domácího oddílu jen mládež, příležitostně si některou z etap dali i dospělí.

Kompletní porci absolvoval dlouholetý ředitel akce Jan Fišák.

Ten se již cítil na tomto postu opotřebovaný, a tak měl na jedné z přípravných schůzí prosbu, zda by si nemohl Jarní trojúhelník zaběhnout celý. Proč ne. Případné námitky soupeřů, že závodí v domácích pro něj dobře známých terénech, zaplašoval seč mohl každou etapu. Dařilo se mu totiž pramálo. Po dílčích umístěních 16., 14., 10. a 11. mu patřila celková jedenáctá příčka v kategorii H55. Zklamaný ale nebyl.

První, orientačně nejtěžší etapa, jež byla zároveň přeborem západočeské oblasti na klasické trati, měla centrum ve skautském táboře u Vysoké pár kilometrů za Starou Vodou. Dosud nenavštívený terén dal mnohým účastníkům poznat, jak vypadá středoevropský prales. V nepřehledných, zaklackovaných a podmáčených pasážích se dal směr udržet ztěžka a je s podivem, že se nakonec všichni dostali do cíle.

Mariánskolázeňští “mloci“ vybojovali šest oblastních medailí. Zlato získali Samuel Janoch v kategorii H10, Helena Tenglerová v kategorii D45 (2. v závodě) a Stanislava Opavová v kategorii D55, stříbro brali Adéla Postránská v kategorii D10, Marie Bartošová v kategorii D12 (3. v závodě) a Václav Bartoš v kategorii H16.

V sobotu se všichni sešli v Přírodním parku u Prelátova pramene. Radost z tohoto dobře zvoleného shromaždiště měly hlavně děti. Kvůli spoustě atrakcí – zvláště těch vodních – ani nechtěly do lesa. Na start krátké trati se šlo dost do kopce, díky tomu nebylo převýšení v tomto závodu níjak dramatické. Některé kategorie dokonce běžely celý závod prakticky jenom z kopce.

Odpolední sprintovou etapu na úšovickém sídlišti doprovázel v úvodních deseti minutách silný déšť. Běhalo se mezi paneláky, v areálu mateřské školky, pár kontrol bylo na dvorcích. I tento zdánlivě jednoduchý závod dokázal některým účastníkům pořádně zamotat hlavu. I více jak desetiminutová bloudění nebyla výjimkou. Dvacet běžců bylo dokonce za oražení špatné kontroly diskvalifikováno. A pak že je orientace na sídlišti nějaká legrace.

V lesích kolem Medvědího a Balbínova pramene západně od zimního stadionu se běžela závěrečná čtvrtá etapa. Organizátoři už byli k závodníkům milosrdní a připravili pro ně pouze krátký (mládež) nebo zkrácený závod (ostatní).

Absolutním vítězem hlavní mužské kategorie H21 se stal člen juniorského reprezentačního výběru Vojtěch Kettner ze středočeské Kamenice. Ten musel až do konce bojovat s vítězem tří předchozích ročníků Františkem Kolovským z Lokomotivy Plzeň (2.) i se svým o dva roky starším bratrem Lukášem (3.). Rozdíly mezi nimi nebyly před posledním závodem velké. Fotka je správně. To jen vypůjčené stupně vítězů ze zimního stadionu měly dvojku po vítězově levici a naopak.

Mezi ženami po diskvalifikaci favorizované Kateřiny Mullis z Pragy Praha ve druhé etapě (orazila jinou první kontrolu) vyhrála Lucie Kuberková z Lokomotivy Plzeň před Zdeňkou Křivancovou z Berouna a oddílovou kolegyní Věrou Chvalovou.

V celkovém pořadí se z mariánskolázeňských borců prosadili Samuel Janoch (1. v kat. H10), Adéla Postránská (2. v kat. D10) a Václav Bartoš (2. v kat. H16).

Ve vědomostní soutěži, jež spočívala v identifikaci více či méně známých orientačních běžců na diplomech z předcházejících čtrnácti ročníků, zvítězila Kuberková před Jiráskem a Mágrovou z Chomutova. Nikdo ze soutěžících nepoznal Petra Losmana z PHK.

Pořadatelé na závěr odměnili také nejvěrnější a nejúspěšnější závodníky v celé historii Jarního trojúhelníku. 26 až 29 účastí mají dosud na svém kontě Karel Pilař (MAS), Jaroslav Jirásek (DCH), Miloš Fiala (KSH), Svatava Nováková (SKV) a Věra Bohuslavová (LPM). Nejvíc celkových prvenství posbíral Vladimír Attl (PGP) a Pavla Hulcová (dříve Fialová, KSH), nejvíckrát vyhráli hlavní kategorie Petr Bořánek (VSP) a opět Hulcová. Většina jmenovaných přijela a mohla tak obdržet pamětní řády “Za věrnost”.

PM

 


 

MLOCI SI VEDLI DOBŘE VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH

U Ctěnína pár kilometrů jihovýchodně od Nasavrk se konaly první letošní závody B žebříčku Čechy v orientačním běhu.

Pořadatelé z Lokomotivy Pardubice přivítali na startu tisícovku běžců, včetně třinácti členů Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK.

Kromě tradičně úspěšných veteránů, od nichž se nějaké popřední místo očekává, dosáhli pěkných výsledků i někteří mládežníci.

Závodilo se po oba dny v nepříliš členitém terénu s množstvím melioračních rýh a lesních komunikací. V sobotu byla na programu klasická trať, v neděli krátká.

Mapař si vyhrál s vykreslením tří odstínů zelené, Kdyby ale použil jednotnou barvu, nic by nezkazil. Do všech hustějších porostů – pokud se v nich nenalézala kontrola – se nevyplatilo vstupovat. Rychlejší byl oběh po pravoúhlé síti průseků a cest.

Dvojnásobné vítězství zaznamenal Jonáš Černý v nejmladší kategorii H10C. Výborně si vedla jeho starší sestra Kateřina, jež mezi šedesáti soupeřkami dosáhla napoprvé v této soutěži na výborné 12. a 8. místo.

Stříbrnou příčku obsadili pokaždé Stanislava Opavová (kat. D60B) a Jan Fišák (kat. H70B) a druhý byl na krátké trati také Josef Milota (kat. H55B). Tomu se předtím příliš nedařilo a po chybách doběhl až pátý.

Do první desítky se dvakrát vešli Jan Sklenář (kat. H70B) a Libor Černý (kat. T). Pěknou jednáctou příčku obsadila v sobotu Jana Bartošová v kategorii D40B.

Skvěle si vedl mariánskolázeňský odchovanec Vojtěch Bartoš v kategorii H18B, jenž v této sezóně obléká dres Pragy Praha, jenž vybojoval dvě třetí místa.

PM

 


 

V SOBOTU DOBRODRUŽSTVÍ, V NEDĚLI VRCHAŘINA

Poslední dubnový víkend se v nejzápadnějším koutu republiky uskutečnily dva tradiční orientační závody: Aprílový závod a Ašský štít. I pravidelní účastníci mají pokaždé problém s určením, která ze dvou akcí je ta aprílová.

Návštěvnost byla na tamní poměry velmi pěkná. V sobotu proběhlo cílem sto sedmdesát běžců, v neděli jich bylo ještě o padesát víc. Nemalou část tvořili závodníci z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Jeho zástupci vystoupili po oba několikrát na stupně vítězů.

První závod se odehrál v divočejším terénu u hranic s Německem. Tam je o dobrodružství vzhledem k málo dotčené přírodě postaráno. Nikdo se v lese určitě nenudil. Snad jen desetiletí hoši to mohli mít trochu delší nebo orientačně náročnější. Ti nejrychlejší byli totiž v cíli za deset minut.

V neděli všichni sešli ve sportovním areálu pod rozhlednou Hainberg. Závod to byl chvílemi nahoru dolů a ani výšlap po sjezdovce – o běhu se nedalo mluvit – příliš nenadchl.

Pořadatelům se navíc vloudila chybička v podobě špatně vytištěných popisů. Některé kategorie měly oproti popisům na mapě o jednu kontrolu víc, jiné měly uveden jeden špatný kód. Vše se ale nakonec nějak vyřešilo a vyhlášení proběhlo.

Výsledky sobota: D10 – 1. Adéla Postránská, D14 – 2. Kateřina Černá, D45 – 1. Helena Tenglerová, H10 – 1. Jonáš Černý, H65 – 2. Jan Fišák

Výsledky neděle: D10 – 3. Adéla Postránská, D14 – 1. Kateřina Černá, D35 – 1. Hana Fišáková, D55 – 2. Stanislava Opavová, H10 – 1. Samuel Janoch, H18 – 3. Vít Macura, H65 – 1. Jan Fišák

PM

 


 

Není důležité vyhrát, ale přežít

Jak se připravit na stokilometrový závod? Třeba tak, že si budete říkat, že vyjít pěšky do 7. patra místo jízdy výtahem, je dostačující trénink, nebo přesvědčováním sama sebe, že 100 není o tolik víc, než 70. Ano, což byl přesně můj případ.

Takže na prvního máje ve 23:00 jsem se postavil na start Jesenické stovky s úžasně naivním plánem “čim dřív to uběhnu, tím dřív to budu mít za sebou a tím míň to bude bolet”. Po startu ve světle šumperských lamp, po boku s Robinem (jak jinak) a Ančíkem, místní “borkou”, tedy držím tempo s Robinem, ve snaze se ho udržet aspoň do rána.

Prvních 10 km ubíhá velmi rychle. Držíme tempo s čelem, občas někoho předbíháme. První opouštíme Ančíka. Ta odstartovala s plánem jít po trase až do Červenohorského sedla (což je zhruba polovina trati) a odtud seběhnout do Koutů nad Desnou na vlak. Což o několik hodin později hrdě splnila. Pak s Robinem odhodlaně pokračujeme přes temné lesy a pole až na první kontrolu, kde do klasické orienťácké legitky razíme klasickými orienťáckými kleštěmi průchod.

Pak po chvíli opouští síly i mě a Robin mi mizí ve tmě. Krize přišla. Mnohem dříve, než jsem doufal. Ač jsem celý pátek střídavě prospal nebo proležel, únava na mě dopadá jako blesk z čistého nebe. Ač já jsem vzhůru, trávicí soustava má nejhlubší noc a nejsem schopen strávit vůbec nic. Zážitky ze Šumavy se vrací s plnou parádou. Při pomyšlení na to, jak vypadám teď na 20. km, a jak asi budu vypadat na dalších 80, je mi ještě o to hůř, a jsem přesvědčený v Branné (25. km) závod ukončit.

Teď předbíhají ostatní mě. Když už tak klečím na asfaltu silnice Hanušovice-Jeseník, snažím se aspoň obléct si bundu a rukavice, abych neprochladl. Nevím, kolik závodníků mě minulo, ani kolik aut na mě svítilo. Po nekonečné době přicházím do Branné. Sedám si do autobusové zastávky a 5 minut spím. Pak jsem nějak schopen pokračovat dál. Dorážím k prameni a doplňuji vodu. Během těch prvních rychlých kilometrů jsem totiž pil jako duha, a na J100 nejsou žádné oficiální občerstvovačky (až na 2 tajné), jen v mapě vyznačná místa, kde je možné doplnit vodu.

O pár výškových metrů dál, na náměstí v Branné, se skrývá první z oněch tajných občerstvovaček. Očekávaně, neboť podle pamětníků zde byla i loni. Sedám si, hltám Kofolu a baštím pomeranče. Přeci jen asi půjdu ještě o kus dál, říkám si. Konečně mě dohnal i Ančík, a tak beru další Kofolu na cestu a vyrážíme společně dál. Někdy tou dobou nejspíš potkávám Zdeňka, běžce zes Plzně, což je klíčový okamžik, neboť pak už většinu závodu absolvujeme společně.

Nálada a odhodlání se opět zvedly, jde i běžet. Za Ramzovou mi Ančík mizí z dohledu, ale vedu vláček 6-7 běžců, a pak fatálně chybně odbočuji po špatné cestě kolmo do svahu. Až po asi 300 výškových metrech si všímáme, že zelená značka se ztratila. Musíme se tedy vrátit, abychom zjistili, že správná odbočka byla o 10 metrů dál…. Po ní následuje kontrola s kleštěmi na Vražedném potoce, a neméně vražedné stoupání na Šerák. Začíná se rozednívat, a proti rudé lince nad obzorem se plahočí tucet špinavců do strmého kopce, cestou plnou přemrzlého sněhu. Kdo neviděl, neuvěří.

Na Šeráku už svítá, žel hospoda je ještě zavřená, a tak nezbyde než vypnout čelovky, pokochat se mlhou v údolí a pokračovat dál přes vrch Keprník. Za ním málem míjíme odbočku na Vozku, ale jeden z dalších běžců nás správně upozorňuje. Klesání na Vozku probíhá svahem s až 70 cm pokrývkou bořícího se sněhu, který je asi stejně příjemný, jako španělská inkvizice. Cestou z kontroly na Vozce potkáváme v protisměru několik závodníků, kteří neměli takové štěstí jako my, a první odbočku minuli, přičemž jich velmi upřímně litujeme.

Pak již následuje velmi rychlý seběh do Červenohorského sedla, během kterého se mi někdo marně snaží dovolat. V Sedle zastavujeme. Je 9 hodin ráno, vzdálenostně polovina trasy a čas se konečně trochu najíst. Já od kontroly v Branné prakticky nic nejdedl, a ani moc nepil, přesto se mi jde mnohem lépe, než na začátku, což mě na tom vlastně nejvíce děsí. Pak zjišťuji, že se mi snažil dovolat Robin. Už to je neočekávané, neboť normálně by se vyndáváním telefonu z kapsy nezdržoval. Volám mu zpět a díky slabému signálu si z rozhovoru odnáším jen roztřesený hlas a útržky jako “8 kilometrů”, “ještě před Ovčárnou”, “po pás sněhu”, “kilometr za hodinu”, “končím”, “potkáme se na Ovčárně”, z čehož si skládám obrázek, že na hřebeni je po pás sněhu, a trasa je tak skoro neprůchodná. To úplně člověka nemotivuje…

Tak si sedáme do restaurace, kde nás jistě rádi vidí, a dáváme si gulášovku a čaj. Zdeněk mi nejprve vyráží dech, když si objednává ještě palačinku, a pak vídeňskou kávu. Prý energie. Mě už je sice docela dobře, ale tohle bych do sebe nedostal.. To však není konec. O pár chvil později doráží i Zdeňkův kamarád Martin (se kterým pak v podstatě jdeme ve trojici až do konce), a ten si k palačince objednává pivo, pak si poroučí jídelní lístek, a těší se na smažený sýr, který si dá hned jak se v 10 začne vařit. U toho ho zatím necháváme, a jsme odhodláni pokračovat na stěžejní část trasy – hřeben Praděd-Jelení hřbet – zvědaví, co nás tedy čeká.

Až na kontrolu na Klínovci neregistrujeme žádný problém. Pak přichází trochu sněhu a bažin, ale nic, co by tu zatím nebylo. Tak vcelku bez problémů dorážíme až na Švýcárnu, která již leží na hřebeni. K Ovčárně je to odtud pár kilometrů. Pořád očekáváme, ten Robinem slíbený extrém, a tak se raději ve Švýcárně zastavujeme na rychlé posilnění kolou. Sotva dopijeme, vpadne dovnitř Martin a objednává si pivo. Musel jít mnohem rychleji, když nás tak snadno dohnal. Naplněni očekáváním věcí nejhorších pokračujeme směrem k Pradědu, když se však dostaneme na asfaltovou silnici Praděd-Ovčárna, trochu váháme, jestli jsme ještě v Jeseníkách, nebo už v Praze na Václaváku. Lidí jak nas****, rodinky s dětmi, maminky s kočárky, cyklisté, koloběžkysté, motoristé…. Dochází mi tedy, že to byl další s Robinových oblíbených sarkastických vtipů, což mu, hned jak si v Ovčárně sedáme na pivo, oplácím velmi sprostou SMSkou. Až o 2 dny později se dozvídám, že ani tak to nebylo, a že mi do telefonu vysvětloval v podstatě to, že on vydržel běžet až na 30. km, pak ho krize semlela o to zuřivěji, stoupání sněhem na Šerák ho zničilo, tady šel 1 km/h, a rozhodl se počkat na mě, resp. skončit. To mu ale nevyšlo, protože my jsme se pěkně plazili přes hospody a on tak vyrazil na další část trasy.

My z Ovčárny pokračujeme prakticky monotónně po hřebeni, s výhledy na Hanáckou placku na jihovýchodě, až k Jelení studánce, a pak prudkým klesáním, kde utíkám svým souputníkům, až na druhou tajnou kontrolu Na Skřítku (75. km). Dávám si Kofolu a pivo, a čekám na parťáky. Ve dvou se to lépe táhne, ve třech ještě o to líp, a na stovce obvzlášť. Robin to ostatně pocítil na vlastní kůži. Přes kontrolu prošel hodinu a půl před námi, a i když v cíli nám nandal ještě o půl hodiny víc, prošel si při tom peklem, neboť mu došla voda, a musel se bez ní obejít i dlouhé hodiny.

Posilněni se poměrně rychle dostáváme do obce Sobotín na 80. km. Za obcí je poslední v mapě vyznačený pramínek s vodou před cílem. Neobratně doplňuji svůj camelbag a ochotně plním i Zdeňkovu lahev. Tím jsem si však ušil na sebe bič, protože než ho doženu, je na vrcholu kopce Granátovky. Zde se nachází tajná kontrola s heslem, které je potřeba sdělit v cíli. Tím heslem je smajlík. Jak rozkošné… Pak opět klesáme, tentokrát do obce Rapotín, což je již odlehlá část Šumperku. Nejprve vcházíme do místního pajzlu, ale v něm je tak zakouřeno, že není vidět na bar. Tak tady pivo oželíme a já si kupuji raději vedle ve stánku kopečkovou zmrzlinu. Asi byla dobrá, když jsem jí zbaštil během minuty. Při pauze na vydechnutí si musím zalepit achillovku, neboť mé stoleté boty mi rozdírají kůži.

A to ještě není zdaleka všemu konec. Z Rapotína se škrábeme prudkou strání zámeckého parku, ve kterém mají nějaké divné vratké stromy, které samy od sebe občas padají. Když se živí vyškrábeme nahoru, plynule navazuje další stoupání na Přední Bukový vrch. Cvakáme kontrolu a mě dochází voda. Musel jsem ji doplňovat vážně lajdácky, když to bylo cca před hodinou.. Tak se dál táhneme kilometr za kilometrem, krok za krokem, celá těla již značně opotřebovaná. Slunce je již velmi nízko, když se po 20 hodinách vracíme zpět do obce Rejchartice, kde se trasa kříží, abychom mohli nastoupit velké finále. Martinovi docházejí zase na chvíli síly a sedá si, ale posílá nás dál s tím, že nás třeba ještě dojde (což už se mu nepovedlo).

Ihned za Rejcharticemi ve stráni je pramen, a tak neváhám a piju. Ale únava mi brání sundat batoh ze zad a doplnit si zásoby. Nesmí to už být do cíle daleko.. I já nepoučitelný. Když se vyškrábeme na Městské skály, už se šeří. Měla zde být kontrola, je i označena cedulkou, ale lampion a kleště chybí. Chvíli je hledáme okolo a pod schody (jak je napsáno v doplňujících popisech), ale za nedlouho to vzdáváme a po žebříku a po skalách pokračujeme v cestě (po závodě se dozvídáme, že byla kýmsi ukradena). Při sestupu ze skal už na mě trať silně doléhá. Chodidla mám celá otlačená, kotníky jsou unavené a pravé koleno při každém ohybu silně protestuje. Zdeněk nevypadá, že by na tom byl o mnoho líp.

Dostáváme se na křižovatku cest, a raději několikrát kontrolujeme, zda jdeme po správné značce, bylo by od pořadatelů velmi očekávané, že by zde někde schovali ještě jednu tajnou kontrolu (v legitce zůstává ještě jedno místo volné). A dobře že tak. Po vyškrábání se na vrcholek s názvem Kokeš na nás hned jedna tajná kontrola bafne. Dobře jsme uělali, že jsme si hlídali trasu. Cestou dolů potkáváme dva šohaje, jak se pro ni odvážně vracejí. Ale určitě je to stálo tak 45 minut navíc.

Slunce zašlo za obzor, v lese už je šero, ale jsme rozhodnuti čelovky již znova nevyndavat. Konečně jsme znovu na Tulince a pod námi svítí město Šumperk. Olafovštější konec by asi ani Olaf nevymyslel. Kdo šel na Městské skály po nás a za tmy, musel hodně trpět… Motáme se lesoparkem a konečně je před námi budova SOU. Vcházíme společně do dveří a pořadatelé nás vítají potleskem. Je 9 hodin večer. Venku už je tma. Na trase jsme strávili 21 hodin a 50 minut. Dostáváme pamětní diplomy a samolepky “Dal jsem Jesenickou stovku”. Poté si dávám zaslouženou dlouhou teplou sprchu, a po půl hodině doráží do cíle i Martin. Pořadatelé připravili pro závodníky i kuřecí vývar a neomezené množství piva. To bodne. Ve spokojené náladě pak zjišťuji, že po Robinovi není nejen ani vidu, ani slechu, ale že ani nefiguruje ve výsledkách. Je mi to divné, ale jeho věci zmizely a tak je jasné, že přežil a nechávám jej až do dalšího dne vlastnímu osudu. Druhý den se dozvídám, že vynechal onu zrádnou poslední tajnou kontrolu, když přehlédl odbočku na Kokeš a namířil si to kolem kopečka po zelené do Šumperka (čímž si trať nijak nezkrátil, ale ušetřil si ono poslední pětatřicetimetrové stoupání). Rozhodně ale nebyl sám. Stejnou chybu udělalo dalších 30 závodníků, a tak se pořadatelé zželeli a místo úplné diskvalifikace je přesunuli do zvláštní výsledkové kategorie.

Neděle i pondělí jsou poměrně krušné. Nohy od kotníků dolů jsou velmi neochotné kamkoliv chodit a pravé koleno nemá rádo jakékoli převýšení. V úterý už ale opět vycházím pěšky schody do 7. patra a říkám si, jaký je to skvělý trénink na příští stovku 🙂

Výsledky: Honza, čas 21:50, 81. místo, Robin, čas 19:43, nemá 1 tajnou kontrolu, a mezi těmito je 13., celkově 67.

TL;DR verze: Přežil jsem, dokončil jsem, dokončil do 24 hodin, dokončil (skoro) do západu slunce → úplná spokojenost.

Robinův nezkrácený a podstatně jiný pohled na závod má název Jak přepálit ultra.

6. května 2015 -jmac-

Kdyby někdo nevěděl kudy, trasu má na tričku. Tohle jsem si nemohl odpustit. Zdeněk Škromach by záviděl… Jak ujít 100 kilometrů? Pořádně se na to napít!

 

 


 

JARNÍ TROJÚHELNÍK

XXX. ročník vícedenních závodů v OB

Mariánské Lázně 8. – 10. května 2015

Přehled vítězů v hlavních kategoriích H a D21 i s tipem na letošní vítěze

  • 1985 Petr Henych (FSP), Jana Müllerová (FSP)
  • 1986 Tomáš Janovský (PGP), Hana Přibylová (FSP)
  • 1987 Roman Horký (VSP), Markéta Forejtová (VPM)
  • 1988 Zdeněk Kurz (VPM), Magda Horová (VSP)
  • 1989 Aleš Macháček (VSP), Magda Horová (VSP)
  • 1990 Josef Chval (VPM), Dita Rumlarová (VSP)
  • 1991 Martin Tůma (TCE), Jindra Kozelková (LCV)
  • 1992 Tomáš Lejsek (VSP), Kristýna Šimůnková (VSP)
  • 1993 Tomáš Kovařík (BEC), Blanka Vítová (BSO)
  • 1994 Karel Pilař (MAS), Pavla Fialová (JIL)
  • 1995 Tomáš Žemla (OKP), Pavla Fialová (JIL)
  • 1996 Miroslav Seidl (EKP), Veronika Holcmanová (EKP)
  • 1997 Petr Bořánek (VSP), Kristýna Bořánková (VSP)
  • 1998 Pavel Tesař (PGP), Kateřina Mikšová (PGP)
  • 1999 Jakub Vodrážka (VLI), Lenka Koblížková (TJH)
  • 2000 Petr Bořánek (VSP), Pavla Fialová (VSP)
  • 2001 Petr Bořánek (VSP), Pavla Fialová (VSP)
  • 2002 Petr Bořánek (VSP), Pavla Fialová (VSP)
  • 2003 Petr Bořánek (VSP), Pavla Fialová (VSP)
  • 2004 Jan Šedivý (EKP), Martina Tichovská (PGP)
  • 2005 Petr Přikryl (PBM), Pavla Fialová (VSP)
  • 2006 Richard Pleticha (JES), Pavla Fialová (VSP)
  • 2007 JT se nekonal z důvodu pořádání B žebříčku Čechy
  • 2008 Karel Rambousek (BSO), Pavla Fialová (KSH)
  • 2009 Petr Losman (PHK), Martina Spurná (PGP)
  • 2010 Pavel Košárek (AOP), Kamila Gregorová (CTB)
  • 2011 Tomáš Kamaryt (VPM), Jitka Svobodová (DCE)
  • 2012 František Kolovský (LPM), Pavla Hulcová (KSH)
  • 2013 František Kolovský (LPM), Barbora Baldriánová (VSP)
  • 2014 František Kolovský (LPM), Magda Hanáková (KRL)
  • 2015 Thierry Gueorghiou?(FRA), Minna Kauppi? (FIN)

 


 

MČR železničářů v Ústí n/L

Se skromností sobě vlastní oznamuji, že na MČR železničářů v pondělí a úterý v Ústí nad Labem jsem dosáhl naprosto nečekaného výsledku. Běžel jsem kategorii H60, na stejné trati, jako kategorie H45, která je postupová na závod USIC – jakési ME železničářů v OB v srpnu zde v Ústí.

V pondělí se běžel skalní sprint – 1,4 km, 15 kontrol – v Sosnové. Startoval jsem předposlední – po minutě – před tátou naší reprezentantky Juřeníkem. Doběhl mně na čtvrté kontrole. Jen blb by pokračoval jinudy než on. Tak jsme se pár kontrol střídali a závěr jsem s pěnou u huby uvisel. 2. místo.

V úterý klasika v Kytlici – skály, bažiny, 4,1 km, 14 kontrol. Startovka převrácená. Juřeník (přede mnou!) 01, já 04. V průběhu závodu mně Juřeník 3x předběhl!, utekl mi, ale doběhli jsme spolu. 1. Jarda Křenek, já 2, Juřeník 3.

A pak nastaly železniční počty. Vše se nějak boduje a za klasiku je dvojnásobek bodů oproti sprintu. Tím se stalo, že v H60 jsem celkově vyhrál. No a pro postup na ten USIC se H60 a H45 počítá za oba dny společně neboť trať byla stejná a já jsem se ocitl na celkovém třetím – postupovém místě.

Ale žádný slavný zahraniční zájezd. Je to opět v ÚnL.

Jan Fišák

 


 

“MLOCI” BYLI NA DVOU VYHLÁŠENÍCH

Začátkem dubna se v chebském kulturním domě Svoboda uskutečnilo vyhlášení nejlepších sportovců Chebsku za loňský rok. Členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK byli opět mezi pozvanými. Pepa Milota byl oceněn v kategorii jednotlivci – veteráni. Na akci ale nebyl, honil si triko na Pražských Velikonocích. Jako kolektiv byla vyhodnocena veteránská smíšená štafeta, která vyběhla první místo loni ve sprintových štafetách ve Smiřicích. Cenu přebrali Honza Fišák a Stáňa Opavová.

Stejná sestava byla vyhodnocena i jako nejlepší mariánskolázeňský kolektiv za rok 2014. Slavnostní večer se konal na plesu sportovců v Hotelové škole. Přítomni byli opět Honza Fišák a tentokrát i Pepa Milota. Cenu jim předával bývalý úspěšný hokejový reprezentant Bohuslav Eberman (uprostřed po Pepově pravici).

PM

 


 

V HRUŠKOVÉ A TŘÍDOMÍ SE KONALY OBLASTNÍ ORIENTAČNÍ ZÁVODY

V Hruškové u Sokolova se za účasti necelých tří set sportovců uskutečnil přebor západočeské oblasti v orientačním běhu na krátké trati.

Závod to nebyl příliš nápaditý. Na delších tratích se muselo v prostřední části překonávat bez valné orientační náročnosti více jak stopadesátimetrové převýšení.

Pouze šest členů Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK ze třiceti se dokázalo prosadit na stupně vítězů.

Zlaté medaile obdrželi Adéla Postránská (kat. D10), Samuel Janoch (kat. H10) a Hana Fišáková (kat. D35), druhá místa obsadili Jonáš Černý (kat. H10) a Vít Macura (kat. H18) a třetí doběhla Kateřina Černá(kat. D14).

Další den se všichni sešli v chatové osadě Třídomí kousek od Horního Slavkova. Pořadatelem byl opět oddíl KOB Sokolov. Tam se konal závod na klasické trati.

I když některé tratě neměly až tak bohatý výběr na volbu postupů, jednalo se o příjemné jarní proběhnutí. Mariánskolázeňští „mloci“ získali o jedno medailové umístění víc než v sobotu.

První místa si zopakovali Postránská s Janochem a na stříbrnou příčku si polepšila Černá. Druhé příčky obsadili rovněž Helena Tenglerová (kat. D45) a Miloš Kamaryt (H45) a třetí skončili Černý a Jan Fišák (kat. H65).

PM

 


 

ŠTĚPÁN ŠESTÁK SE POSTAVIL POPRVÉ NA STUPNĚ VÍTĚZŮ

Čtvrté kolo žebříčku západočeské oblasti v orientačním běhu se za pořadatelství Slávie VŠ Plzeň odehrálo v okolí vrchu Radyně.

Pro více jak tři stovky účastníků byl připraven závod na klasické trati. Převážně dobře průběžný les, kde se loni konalo mistrovství České republiky štafet a družstev, byl bohatý na různé kamenité objekty. U nich se nalézala některá z kontrolních stanovišť.

Osm běžců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK, již se dostavili v počtu dvacet dva, vybojovalo některou z medailových pozic.

První doběhli Jonáš Černý v kategorii H10, Kateřina Černá v kategorii D14 a také Jan Macura. Ten nestartoval v hlavní kategorii H21, kam věkově patří, ale v lehčí kategorii příchozích. O den dříve totiž absolvoval padesátikilometrový vytrvalostní závod v Mníšku pod Brdy, a tak se potřeboval trochu vyklusat.

Jediné druhé místo vybojoval Samuel Janoch v kategorii H10 a třetí příčky obsadili Štěpán Šesták v kategorii H12,

Vít Macura v kategorii H18, Hana Fišáková v kategorii D35 a Stanislava Opavová v kategorii D45. Pro Šestáka to bylo první umístění na stupních vítězů v jeho orientační kariéře.

PM

 


 

ZLATO V ORIENTAČNÍM SPRINTU VYBĚHLA HANA FIŠÁKOVÁ

Odpoledne po štafetách se v Plzni na Doubravce se uskutečnil přebor západočeské oblasti v orientačním sprintu.

Pořadatelé z místního oddílu Slávie VŠ připravili orientačně vcelku jednoduchý závod s doběhem ve sportovním areálu 22. ZŠ, v němž rozhodovaly hlavně rychlé nohy. Kontroly byly rozmístěny v sídlištní zástavbě a v příměstském lesíku parkového typu.

Na start se postavilo 264 závodníků, včetně zástupců z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK, kteří vybojovali několik umístění na stupních vítězů.

Jediné prvenství patřilo Haně Fišákové v kategorii D35, druhá doběhla Stanislava Opavová v kategorii D45, třetí příčky obsadili Samuel Janoch v kategorii H10 a Jan Fišák v kategorii H55 a čtvrtý skončil Břetislav Milota v kategorii H12

Opavová však obdržela zlatou, Fišák stříbrnou a Milota bronzovou medaili. Němečtí závodníci, již skončili před nimi, se do oblastního mistrovství nepočítali.

Za zmínku stojí ještě pátá místa Stanislava Šestáka v kategorii H12, Elišky Horové v kategorii D14, Václava Bartoše v kategorii H16, Jany Bartošové v kategorii D35 a Josefa Miloty v kategorii H35 a šesté příčky Kateřiny Černé v kategorii D14 a Libora Černého v kategorii H45.

PM

 


 

ORIENTAČNÍ DRUŽSTVO LÁZEŇSKÝCH VETERÁNŮ VYBOJOVALO OBLASTNÍ STŘÍBRO

U Tymákova na Plzeňsku se odehrálo první letošní mistrovství západočeské oblasti v orientačním běhu.

Na programu byl závod tříčlenných štafet, jichž se na start postavilo 54 v osmi kategoriích. Členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK dali dohromady tři kompletní mládežnické týmy a jedno družstvo veteránů. Někteří další jednotlivci, již se nevešli do některé z oddílových štafet, si zaběhli buď mimo soutěž nebo jako členové smíšeného týmu.

Ve startovní listině byli i sportovci z německého Regensburgu. A nehráli nijak podřadnou úlohu. Šest jejich štafet z devíti zúčastněných se dokázalo prosadit na stupně vítězů.

Oprávněné naděje si “mloci” dělali v kategorii HD12 (12 týmů). Áčková sestava šlapala od startu jako dobře namazaný stroj. Rozbíhač Samuel Janoch předával na prvním místě a stejně zdatně si vedl i Štěpán Šesták na druhém úseku. Náskok navyšoval také finišman Jonáš Černý. Ten však po průběhu diváckým úsekem asi trochu polevil v pozornosti a vynechal první kontrolu v závěrečném krátkém okruhu. Svůj omyl zjistil a vrátil se pro ni. Orazil však jinou, jež se nalézala poblíž a měla i podobný číselný kód. Cílem sice proběhl na druhé pozici, ale jeho štafeta byla diskvalifikována. Škoda.

Nebylo to zdaleka jediné mládežnické družstvo, jež skončilo pod čarou vinou chyby na některém úseku. Díky tomu se na čtvrté místo posunulo zcela nečekaně druhé lázeňské trio ve složení Klaudie Kováčová, Marie Bartošová a Břetislav Milota. Odstup na bronz byl sice více než půlhodinový, přesto se jedná o pěkný výsledek a příjemné překvapení.

Ambice na přední umístění měla trojice Kateřina Černá, Eliška Horová a Václav Bartoš v kategorii staršího žactva HD14. Na lepší než čtvrtou příčku však jejich výkon nestačil, medaile byla vzdálená necelých pět minut. Ty se určitě daly někde uspořit.

Patnáct štafet čítala veteránská kategorie HD105. Tu lázeňskou rozbíhal Libor Černý a předával na sedmé pozici. Odstup na čelo byl sice víc jak desetiminutový, ale ne beznadějný. Nemálo týmů nasadilo na první úsek svého nejlepšího borce, tak bylo pořád o co bojovat. Jana Bartošová na druhém úseku nezklamala a posunula družstvo o jednu příčku výš. Josef Milota si v závěrečném úseku nedával kdovíjaké cíle a snažil se jít hlavně bez mapové chyby, což se mu podařilo a cílem proběhl jako třetí. To znamenalo stříbro v oblastním přeboru. Německá štafeta na druhé pozici se do západočeského mistrovství nepočítala.

Zvláštní pozornost zaslouží i výkon začínajícího Františka Kováče. Ten si mimo soutěž zaběhl jeden ze tříkilometrových úseků. Z lesa se sice vrátil po více jak dvou hodinách, ale spokojený, že našel všechny kontroly. V tamním lese už těžko někdy zabloudí, prozkoumal tam prakticky každý kout.

PM

 


 

BRDSKÁ SILNICE

Že o náročnosti běhu zdaleka nerozhoduje jen délka trati krásně ilustruje rozdíl mezi dvěma posledními dálkovými běhy zmíněnými na této stránce. V prosinci jste si mohli přečíst o 50 km trati závodu Pražská stovka, která se odehrává ve stráních kolem Vltavy, z dobrých 85 % se běží po turistických stezkách (někdy i po neznačených), na celé trati jsou 2 občerstvovací stanice a pozitivní převýšení se blíží 2 km. A vedle toho je Brdská stezka, kde se běží 49,5 z 50 km po asfaltových nebo širokých štěrkových cestách (a zbylých 500 m je doběh ke škole a kolečko na ovále), občerstvovací stanice jsou cca každých 7 km a pozitivní převýšení je necelých 1 000 m.

Že je tedy Brdská stezka vlastně jen o trošku delší silniční maraton, si náš tým JaRo uvědomil až příliš pozdě (asi tak hodinu před startem). Nicméně na trať z Mníšku pod Brdy jsme vyrazili společně s dalšími 150 závodníky různého věku, pohlaví i národností.

Po počátečním kolečku po dráze na hřišti mníšecké základní školy se peloton běžců začal řítit podél staré silnice dnešní R4 do Řitky, odkud již trať naštěstí zatočila do kopců a do lesů. Na první občerstvovačce (9. km) se také rozděluje náš tým, neboť zatímco Ja si dopřává vytoužený kelímek horkého čaje, Ro se takovými věcmi nezdržuje a pokračuje stále vpřed vražedným tempem 4:40 min/km.

Inu pokračuji sám vcelku v pohodě až na nějaký 18. km. Začíná mě bolet kotník. Což vzhledem k tomu, jak jsem poslední 4 měsíce trénoval (vůbec), není žádné překvapení. Na 20. km už fakt bolí, takže zpomaluji do chůze. I tak jsem urazil půlmaraton za krásných 1:55. Dál jdu, a když to jde, občas běžím. Kotník pomalu přestává zlobit, a tak na 25. km už zase klušu. I když všechny svaly (a to včetně rukou) mi jasně dávají najevo, že už by to docela stačilo..

Na občerstvovačkách do sebe liju Colu, a beru plné hrsti rozinek. Tak to docela jde stále s průměrnou rychlostí okolo 10 km/h. Na 35. km už si připadám fakt vyřízený a pokoušejí mě křeče. Dokud vede trať z kopce, tak jich nedbám, do kopce se ale plazím. Je to boj až na občerstvovačku na 40. km, kde zkouším to, co radí Olaf. Dávám si pivo. Ublížit to nemůže. Do cíle zbývá 10 km, na trati jsem 4 hodiny a já mám vidinu času pod 5 hodin. Týpek na občertvovačce mě utěšuje, že o 6 km dál bude ještě jedna, tak super říkám si, a sestavuji si podle toho plán dalšího běhu.

Jednodušše tak, že znovu běžím co můžu, jako stroj, a když v čase 4:40 dorážím na poslední občerstvovačku, jen si rychle poroučím pivo, a spěchám dál. Svaly se mi uvolňují a mažu dál, když v tom 400 m za občerstvovačkou na mě kouká cedule “45 km”. Cože? Jak taky měří vzálenosti? Je mi jasné, že 5 km už teď za 20 minut nedám, ani kdybych se na hlavu postavil a odrážel se ušima, ale ještě přidávám a nebezpečně pokračuji dál, přičemž předbíhám dost závodníků.

Přibíháme z druhé strany do Mníšku a můj stanovený čas se krátí. Ve 4:58 konečně vidím před sebou podchod pod silnicí R4, a radostně téměř sprintuji zkrz. Jaké je pak mé zklamání, když na druhé straně není vchod na školní hřiště, ale nejméně kilometr silnice, na které je vidět běžce. Aha.. takže takhle jednoduché to nebude.. Rezignuji, vysněný cíl jsem nesplnil, ten poslední kilometr po silnici nějak indiánsky zvládám a na školním hřišti jsem znovu po 5 hodinách a 13 minutách.

5:13 je strašně moc hezký čas na 50 km. Pro mě rozhodně. Škoda tedy, že jsem se s ním umístil někde těsně před koncem výsledkové listiny. Robin si vybojoval podstatně hezčí místo s časem 4:41. A kolik stačilo vítězi? Dan Orálek si tuhle jednohubku zaběhl za 3 hodiny a 21 minut.

Výsledky

17. dubna 2015 -jmac-


 

JONÁŠ ČERNÝ OBSADIL ČTVRTÉ MÍSTO V ORIENTAČNÍCH ZÁVODECH NA ČESKOLIPSKU

Velikonoce ve skalách jsou akcí nikoliv folklórní, nýbrž ryze sportovní. Každoročně je pořádá oddíl orientačního běhu Kotlářka Praha. Letos se tyto třídenní mezinárodní závody, na něž přijíždí kvalitní a početná zahraniční návštěva, odehrály na Českolipsku. Na účastníky, jichž bylo téměř 1100 – z toho třetina z patnácti evropských států -, čekaly náročné etapy v pískovcových skalách. První zkrácený závod měl centrum u obce Zahrádky, dva následující se odehrály mezi Chlumem a Vrchovany. Na orientačních Velikonocích nemohli chybět ani zástupci Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK.

Nikdo sice neobsadil některou z medailových příček, přesto se nedá mluvit o zklamání. Pro všechny to byl výborný trénink a prověrka před nadcházející sezónou. Na bronz měl políčeno Jonáš Černý, jemuž se podařilo zvítězit ve druhé etapě. V závěrečném hendikepu však neudržel koncentraci a hned za startem chyboval. Cílem proběhl na nepopulárním čtvrtém místě. Bronzovou pozici atakoval až do posledních metrů Josef Milota v kategorii H55. Zbytečně. Při vyčítání výsledků zjistil, že orazil jinou druhou kontrolu, a tak byl diskvalifikován. Umístění v první desítce zaznamenali Monika Černá (6. v kat. D40B), Marie Bartošová (7. v kat. D12) a Jana Bartošová (10. v kat. D40A). Čtrnáctá doběhla Kateřina Černá v kategorii D14, sedmnáctý skončil Václav Bartoš v kategorii H14 a 26. příčku obsadil Libor Černý v kategorii H45A. Ostatní “mloci” absolvovali buď neúplný počet etap nebo měli na svém kontě diskvalifikaci v některé z etap.

PM

 


 

GEOLOGIE V POKLUSU

Poslední mapový trénink se odehrál v jihozápadním rohu mapy Pastýřské odpočívadlo. Start i cíl byly na začátku geologického parku, jenž se nachází na úpatí Žižkova vrchu. Mapa byla pouze černobílá a byla zvětšena do měřítka 1:5000. Kratší trať pro HD10 měřila 1,2 km a bylo na ní 8 pospojovaných kontrol. Delší trať pro HD12 a výše měřila 1,8 km a měla 14 kontrolních stanovišť. Záměrně nepíšu kontrol, neboť na některých místech nebyly fáborky s kleštěmi. Bylo tedy nutné najít přesné místo. Objekty kontrol byly ze tří čtvrtin skupiny kamenů, což byly vybroušené obří horniny na geologické stezce. Zbytek tvořily jednotlivé větší kameny a dvě prohlubně.

Na kratší trati bylo toto pořadí: Samuel Janoch 13:53, Jonáš Černý 15:36, Jindřich Dennison 18:48, Adámek Postránský (plus doprovod) 20:55, Adéla Postránská (23:00), Maruška Bartošová 17:28 (1 chyba), Ondřej Novák 20:19 (1 chyba), Miky Princ (plus doprovod) (24:18) a Miky Janoch (1 chyba) 25:04.

Všichni čtyři, kteří skončili pod čarou, udělali tutéž chybu: Při stoupání po cestě orazili kontrolu, na kterou narazili nejdřív. Ta jim ale nepatřila. Správná byla o nějakých šedesát metrů dále.

Na delší trati byl nejrychlejší Vašek Bartoš za 26:04. Ani ostatní nezůstali z větší části moc pozadu. Rozdíly byly malé. Jana Bartošová 26:13, Stáňa Opavová 26:25, Jan Fišák 26:36, Kateřina Černá 27:34, Štěpán Šesták 27:52, Monika Černá 29:51, Fanda Kováč 31:52, Radka Jelínková 38:34 a Břéťa Milota 39:52.

PM

 


 

ADÉLA POSTRÁNSKÁ A JONÁŠ ČERNÝ VYHRÁLI DVAKRÁT BĚHEM VÍKENDU

U obce Soseň na Rakovnicku zahájili koncem března orientační běžci ze západočeské oblasti závodní sezónu.

Pořadatelé z jesenického oddílu přivítali na startu po oba víkendové dny kolem dvě stě padesáti běžců.

Sobotní krátká trať i nedělní klasika se odehrávaly v jen mírně zvlněném terénu s poměrně bohatou sítí cest. Nejdůležitějším úkolem bylo prokličkovat se různě hustými porosty.

Už názvy map – Romantika a Svatý Hubert – vzbuzovaly asociace na příjemný a ničím nerušený zážitek v lese. Leč nebylo tomu tak docela. V relativně lehčím lese dokázali i někteří zkušení borci vyrobit více jak dvacetiminutové „kufry“.

Členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK, jichž se dostavilo třicet dva, vybojovali několik umístění na stupních vítězů. Předvedla se hlavně mládež.

Dvě vítězství zaznamenali Adéla Postránská v kategorii D10 a Jonáš Černý v kategorii H10. Dvakrát vystoupili na stupně vítězů také Samuel Janoch v kategorii H10 (3. a 2.), Kateřina Černá v kategorii D14 (3. a 1.) a veteránka Helena Tenglerová v kategorii D45 (3. a 2.).

Pouze v sobotu se prosadili Vít Macura (3. v kat. H18), Stanislava Opavová (2. v kat. D45), Jan Fišák (2. v kat. H55) a Jan Sklenář (3. v kat. H65). Druhou příčku obsadila v neděli Eliška Horová v kategorii D14.

PM

 


 

V PLZNI SE KONAL SEDMÝ ROČNÍK ZÁVODU SKRÝŠE

Kompas kontra GPS´ má od svého vzniku v roce 2009 v podtitulu akce Skrýše, již na turistické mapě Plzně a okolí pořádá kartograf Aleš Hejna s kolektivem rodinných příslušníků a kamarádů.

Skrýše jsou čtyřhodinovým závodem a konají se vždy na konci března. Letos se uskutečnil VII. ročník.

Návštěva byla standardní, něco kolem dvou set účastníků. Ti se sdružují do dvou a vícečlenných týmů nebo běhají samostatně. Někdo si honí triko a jde mu o výsledek, jiný bere akci jako zajímavou jarní procházku – hlavně si nenamočit boty.

Úkolem je oběhnout či obejít v časovém limitu co nejvíc a co nejlépe bodově ohodnocených stanovišť. Těch bylo na téměř čtyřiceti čtverečních kilometrech mezi severním okrajem Plzně, Chotíkovem a Třemošnou rozmístěno dvacet šest. Maximem bylo 65 bodů. Bodové ohodnocení kontrol odpovídalo práci s kružítkem. Ty nejbližší byly za bod, ty nejvzdálenější za pět.

Závodu se účastnili již po několikáté Josef Milota a Jan Macura z Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Oba startovali v kategorii Kompas (52 jednotlivců a družstev), oba zvolili zhruba stejnou trasu, oba získali shodně 58 bodů a oba doběhli před ukončením časového limitu. Jen o pár minut byl v cíli dřív Milota, jenž obsadil pěknou pátou příčku. Macura skončil o místo za ním. Za sebou nechali mj. loňského vítěze Vladimíra Mezníka z Berouna (8.)

Čekání na vyhlášení si někteří krátili pozorováním odrostlých hochů ze Sparty Praha. Ti pojali nápad podiskutovat si se dvěma rusky hovořícími dámami, které tam dorazily s malými dětmi. Tématem nebyla anexe Krymu či situace na východě Ukrajiny, ale přednáška o škodlivosti kouření. Výsledkem bylo pár pivem politých Sparťanů i obou dam. Ty se pro orientační disciplíny určitě nenadchly.

Vítězem se stal Adam Štemberk z Berouna. Ten orazil všechny kontroly v čase 3 hod., 16. min. a 54 s. Také stříbrný Tomáš Kamaryt ze Slávie VŠ Plzeň získal plný počet šedesáti pěti bodů. Diplom za třetí místo obdržel Hynek Urban z Prahy (62 b.).

PM

Náhodně pořízená fotografie dvou MLOKů a jednoho KOSa: Uprostřed v oranžové bundě Aleš Hejna, pořadatel Skrýši, vlevo v černé bundě Jan Macura, šestý v kategorii Kompas, a vpravo v pohybu Josef Milota, pátý v téže kategorii.

-jmac-

 


 

LESNÍ TRÉNINK V TĚLOCVIČNĚ

Na první mapový trénink se do úšovické tělocvičny dostavilo čtrnáct orientačních “mloků” všeho věku a výkonnosti. Stavba “lesa” trvala ve třech lidech skoro půl hodiny. V terénu byla spousta bažinek i větších bažin, dvě jeskyně, tři vývraty, hrázky a srázy a jeden podchod. Na objektech bylo rozmístěno dvacet kontrol s kleštičkami. Závod to byl tříkolový, v každém kole bylo nutné orazit třináct kontrol. Po ukončení prvního a druhého kola se vyběhlo z “lesa” a podlézala se koza. Účastníci orazili dohromady 546 kontrol. V tomto počtu jsou tedy pouhé tři chyby velmi slušným vysvědčením závodníků. Prim hrála rozvaha a zkušenost nad dravým mládím. Prvenství patřilo Stáňě Opavové (6 min. a 43 s). A to ještě vítězka v zápalu vykopla jednu hrázku (lavičku) ze svého místa a dávala ji pak nazpět. Druhý doběhl Honza Fišák (7:12), třetí místo bral jeho vnuk Samuel Janoch (7:35). Další příčky obsadili Radka Jelínková (7:52), Vašek Bartoš (8:02), Jana Bartošová (8:03), Břéťa Milota (9:46), Štěpán Šesták (10:00), Honza Sklenář (10:09), Jonáš Černý (10:11), Miki Janoch (12:21), Eliška Horová (7:43, 1 chyba), Kačka Černá (8:26, 1 chyba) a Monika Černá (10:11, 1 chyba).

PM

 


 

VOJTĚCH BARTOŠ SAHAL V KRUŠNÝCH HORÁCH PO ZLATÉM LYŽAŘSKÉM HATRICKU

S bohatou kolekcí medailových umístění se vrátili členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK z posledních celostátních závodů v lyžařském OB, jež se odehrály v Abertamech.

Oddíl Slávie VŠ Plzeň připravil ve výborných sněhových podmínkách tři závody. Ty účastníci, jichž se sjely téměř tři stovky, posoudili jako nejlepší za poslední roky. Nemalou část startovního pole tvořili sportovci ze sousedního Německa, již si v krušnohorském lese odběhli vlastní žebříčkové soutěže.

Závodilo se na otevřených i polootevřených plochách (louky a rašeliniště) i v lese. Dostatek vyjetých stop umožňoval mnohé varianty volby postupů. Víkendový program začal v sobotu dopoledne mistrovstvím ČR na krátké trati.

V něm se blýskl dorostenec Vojtěch Bartoš. Ten si po bezchybném mapovém a běžeckém výkonu dojel pro druhou zlatou medaili v kategorii H17.

Předchozí mistrovský titul získal začátkem února ve Studenci na sprintové trati.

Jeho máma Jana, jež ho lyžařskou abecedu učila, nezůstala pozadu a patřila jí druhá příčka v kategorii D35. Stejné umístění pak zaznamenal i otec Luděk v kategorii H45.

Odpolední sprint byl opravdovou mapařskou lahůdkou. Po návratu z bludiště lyžařských stop s mnoha kontrolami mohl jen málokdo prohlásit, že absolvoval závod úplně bez chyb. Další velký závod zajel Vojtěch Bartoš.

I přes dvouminutovou chybu na páté kontrole, kde ho dojel soupeř z Brna – toho pak nechal jet svou vlastní cestou, si zachoval chladnou hlavu a ve zběsilém tempu a na hranici rizika projel nakonec cílem v nejrychlejším čase. Opět zlato.

Kromě bronzu Jany Bartošové přispěli do sbírky úspěchů také stříbrní Luděk Bartoš a Kateřina Černá v kategorii D14.

V nedělním klasickém závodě už docházely síly, a tak i lyže jely o něco pomaleji. Vojtěch Bartoš teprve ve svém pátém závodu v sezóně našel přemožitele. Trať dlouhou 11,6 km s devíti kontrolami ujel za 65 minut a 52 sekund, což stačilo na pěkné druhé místo. Ke zlatému hatricku mu chyběla minuta a půl. Na druhé místo se prosadila i Jana Bartošová.

Do stop se v Abertamech vydali ale i další mariánskolázeňští „mloci“. Ti sice nejvyšší příčky neatakovali, ale v mnohých případech si mezi zkušenějšími a staršími soupeři počínali zdatně.

Všechny tři závody odběhli Marie Bartošová v kategorii D14 (12., 8., 10.) a Václav Bartoš v kategorii H14 (14., 7., 7.), dvakrát závodil Jonáš Černý v kategorii H14 (20., -, 11.), pouze v sobotu dopoledne si orientaci na lyžích vyzkoušeli Libor Černý (14. v kat. H45) a Štěpán Šesták (22. v kat. H14).

V kompletním výčtu ještě chybí pátá příčka z krátké trati a sedmé místo z klasiky Kateřiny Černé a nedělní šesté místo Luďka Bartoše.

PM

 

 


 

ZÁVODILO SE NA LYŽÍCH KOLEM PRAMENŮ

Příznivci běhu na lyžích se konečně dočkali. Po dvou prakticky bezsněhových zimách se mohl v Mariánských Lázních uskutečnit tradiční ´Běh kolem pramenů´.

Pořadatelé z místního oddílu Ski Nordic nezaváhali a vyplnili závoděním rovnou celý víkend. V sobotu se vyjma nejmladších kategorií bruslilo, v neděli se běželo klasickou technikou.

Sněhové podmínky v lese sice nedovolily použít obvyklou desetikilometrovou trasu okolo bývalého Beskydu, na otevřených plochách však bylo lyžování přijatelné. Běhalo se na 7,5 km dlouhém okruhu na cvičné golfové louce a kolem vrchu Homolka.

V obou závodech byli vidět členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK. Pokaždé vybojovali několik předních umístění.

Na nejdelší patnáctikilometrové trati se v sobotu prosadili Ladislav Fabišovský z Chebu v čase 40 min. a 35 s. před Filipem Eberlem a Ladislavem Provodem. Pátý doběhl v této kategorii Vojtěch Bartoš a jedenáctý Ondřej Postránský (oba MLOK M. L.).

V ostatních kategoriích až na výjimky zvítězili domácí lyžaři: předžáci 800 m (klasika) – 1. Ondřej Petruš (Ski Nordic M. L.), nejml. žáci 1,3 km (klasika) – 1. Mikuláš Bešta (K. Vary), 2. Jonáš Černý, ml. žáci 2 km – 1. Jonáš Černý, Štěpán Šesták, Jindřich Dennison, ml. žákyně 2 km – 1. Marie Bartošová (vš. MLOK M. L.), st. žáci 3 km – 1. Václav Bešta (K. Vary), 3. Václav Bartoš, st. žákyně 3 km – 1. Kateřina Černá (oba MLOK M. L.), ml. dorostenci 7,5 km – 1. Štěpán Hengerič, st. dorostenci 7,5 km – 1. Ondřej Hengerič (oba PK M. L.), ženy 7,5 km – 1. Jana Bartošová, 3. Věra Pivcová (obě MLOK M. L.).

Početnější účast – 65 běžců – měl nedělní klasický závod. Zaběhat si přišel prakticky každý „mlok“, co se udrží na lyžích. V hlavní kategorii ´muži (1)´ na 30 kilometrů vyhrál Ladislav Provod za 1:37:58 před Richardem Šimurdou a Petrem Peštou (všichni USK CS Plzeň). Osmou příčku obsadil Ondřej Postránský a šestnáctý skončil Libor Černý (oba MLOK M. L.).

V dalších kategoriích dominovali: předžáci 800 m – 1. Kamila Peštová (Plzeň), 2. Mikuláš Janoch (MLOK M. L.), nejml. žáci 1,3 km – 1. Antonín Svoboda (Plzeň), 2. Jonáš Černý, 3. Samuel Janoch (oba MLOK M. L.), nejml. žákyně 1,3 km – 1. Kamila Peštová (Plzeň), ml. žáci 2 km – 1. Štěpán Šesták, ml. žákyně 2 km – 1. Marie Bartošová (oba MLOK M. L.), st. žáci 5 km – 1. Václav Bešta (K. Vary), 8. Václav Bartoš (MLOK M. L.), st. žákyně 3 km – 1. Petra Vitáková (Plzeň), 2. Kateřina Černá (MLOK M. L.), ml. dorostenci 7,5 km – 1. Adam Horník (Plzeň), ml. dorostenky 7,5 km – 1. Barbora Beroušková (Chodov), st. dorostenci 15 km – 1. Vojtěch Bartoš (MLOK M. L.), junioři 30 km – 1. Vojtěch Škrla (TFC Purum M. L.), ženy 15 km – 1. Lucie Prokešová (Plzeň), 2. Jana Bartošová, 4. Hana Fišáková, 5. Monika Černá (vš. MLOK M. L.), muži (2) 15 km – 1. Oldřich Kovařík (Chodov), 6. Luděk Bartoš, 9. Jan Fišák, 10. Petr Novák (vš. MLOK M. L.).

PM

 


 

VOJTĚCH BARTOŠ VYHRÁL MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V LYŽAŘSKÉM ORIENTAČNÍM SPRINTU

Letošní zima je co se týče sněhových podmínek mnohem příznivější než ty předešlé, a tak mohly proběhnout některé naplánované akce v lyžařském orientačním běhu. Na ty se velmi těšili i členové Mariánskolázeňského orientačního klubu MLOK.

Na přelomu ledna a února se na východní okraj Krkonoš do Vysoké nad Jizerou sjely dvě stovky lyžařů s buzolou. Na start se postavilo i nemálo sportovců ze sousedního Německa.

Prvním závodem bylo mistrovství České republiky na klasické trati. V něm se Mariánskolázeňským až tolik nedařilo. Nejlepším výsledkem byla čtvrtá příčka Luďka Bartoše v kategorii H45. Páté místo obsadila Kateřina Černá

a osmá doběhla Marie Bartošová. Obě v kategorii D14.

Na noční sprint s čelovým svítidlem si troufla pouze nejmladší členka lázeňské minivýpravy jedenáctiletá Marie Bartošová. Nikdo jí to nedokázal rozmluvit. Startovala za mírného sněžení do absolutní tmy. Všem se hrozně ulevilo, když se z 1,4 km dlouhé trati se 14 kontrolami vrátila, a to ve vynikajícím čase 25 minut a 1 sekunda. V cíli zjistila, že žádná mladší či starší žákyně si na noční závod vůbec netroufla. Stala se proto vítězkou.

V nedělním závodě na krátké trati se na stupně vítězů prosadila Černá, jež obsadila bronzovou příčku na dvoukilometrové trati se šesti kontrolami. Trať zvládla v čase 20:39. Za vítěznou Heinemannovou z Německa zaostala jen o 2 min. a 19 s. Osmé místo ze soboty si zopakovala Bartošová, šestý doběhl L. Bartoš.

O týden později se lyžařský kolotoč přestěhoval o dvě desítky kilometrů na jihovýchod do podkrkonošského Studence.

Sobotní závod, jímž bylo mistrovství ČR ve sprintu, přinesl Mariánskolázeňským fantastický úspěch v podobě zlata Vojtěcha Bartoše v kategorii dorostu H17. Lázeňský borec prolétl tříkilometrovou trať se 17 kontrolami za 15:40. Před druhým v pořadí byl sice jen o osm sekund, kategorie to však byla velmi nabitá. Startovala v ní kompletní dorostenecká elita.

Nebyl to však jediný medailový úspěch „mloků“. Bronz přidala Jana Bartošová v kategorii D35.

Dvanáctý doběhl Václav Bartoš v kategorii H14 a sedmou a dvanáctou příčku obsadily Černá a Bartošová.

V následných štafetových závodech se lyžaři z Mariánských Lázních neprosadili. Trio Černá, Bartošová a Tokárová (Nejdek) bylo diskvalifikováno, družstvo v dorostenecké kategorii ve složení Václav a Vojtěch Bartošovi a Starý (Vrchlabí) doběhlo čtvrté.

Program pokračoval nedělním žebříčkovým závodem na klasické trati. Tu ztížila občasná vánice. Vojtěch Bartoš měl situaci o něco jednodušší, tři dorostenečtí reprezentanti totiž odjeli na Mistrovství Evropy do Norska. Bartoš si na fyzicky těžké trati počínal zkušeně a obsadil opět první místo.

Dvě třetí příčky vybojovaly Jana Bartošová a Kateřina Černá a jedenáctý doběhl Václav Bartoš. Marie Bartošová zřejmě přejela bludný kořen, dlouho a marně hledala první kontrolu. Raději to v té vánici zabalila.

PM

 


 

Olafovy kilometry na vlastní kůži

Že nevíte, co jsou to Olafovy kilometry? Tak to jste nejspíše nikdy neslyšeli ani o ultramaratonu s názvem Pražská stovka, který pořádá Olaf Čihák již 21 let v blízkosti Prahy. Je-li tomu tak, pak vězte, že jeden Olafův kilometr je vzdálenost definovaná jako 1,0 – 1,6 běžného kilometru, přičemž jeho velikost se úměrně prodlužuje s tím, jak se člověk blíží k cíli. A Pražská stovka je závod na 100 Olafokilometrů. Vědomi si této skutečnosti, jsme tak 6. prosince sice stanuli na startu, ovšem jen doprovodné trasy, která má oficiální délku 50 (Olafo-)kilometrů. Ta hlavní se letos dotáhla na pěkných 131 km.

V sobotu ráno jsme tak plni elánu dorazili speciálně posíleným autobusem MHD z pražského Smíchova do Třebenické hospůdky, která se nachází přímo pod Slapskou přehradou. Další zvláštností tohoto závodu je “nehromadný start”. Závodník na traťe 50 a 30 km může vyrazit kdykoliv mezi 8 a 12 hodinou. Čas se mu měří pomocí elektronického čipu. Těsně před tím, než tým JaRo v již klasickém (a jediném možném) složení vyrazil na trať, prohnal se kolem hospůdky první závodník hlavního “stovkového” závodu. Tou dobou už byl 10 hodin na nohou a za sebou měl slušných 80 km.

Nám cesta krásně ubíhala stezkou ve stráni nad Svatojánskými proudy, dokud jsme nezjistili, že jsme vynechali první ze “samoobslužných kontrol”. To je zase tak: cca každých 5 km je na stromě pověšená barevná fixa a závodník je povinen označit si průchod tímto místem do obdrženého archu. Nu co, vracet se nám nechce, Robin má záznam v GPS lokátoru hodinek a mě o žádné vítězství nejde, tak pokračujeme dál. V mírném stoupání mě ale plynule opouští počáteční elán, a tak se s Robinem loučíme. Pražská stovka je holt individuální akce a oba dobře víme, že bych ho jen zdržoval.

Po mírném stoupání však přichází nádherný sešup do obce Štěchovice, kterým přímo proletím, a tak se s Robinem opět setkáváme. Ne na dlouho, od vodní nádrže Štěchovice trasa opět stoupá, takže tentokrát se vzdalujeme na dlouho. Nebo si to alespoň myslíme. Trasa mi totiž zatím dobře ubíhá a tak se v pěkném čase dostávám na první ze dvou občerstvovacích stanic, na nějakém tom 15. kilometru, do pikovické restaurace U Dolejších. Zeleninová polévka potěší a zahřeje. Venku je sice na prosinec neobvyklé teplo, ale mrholí, a když člověk zrovna nesupí do kopce, není těžké prochladnout.

Zvolna dojídám polévku, když do dveří restaurace vtrhne.. Robin. Naše překvapení je vzájemné. Asi tak o 5 km dříve se chytil jednoho ze stovkařů a nechali mě za zády. Museli někde ztratit cestu. Jako správní závodníci se nezdržují takovými zbytečnostmi jako je polévka a rychle běží dál. Inu vyplatilo se jim to, neboť pak už jsem je nedoběhl 🙂

Další část trasy probíhá, až na další vynechanou “samokontrolu”, víceméně v poklidu. Nálada jde sem tam nahoru/dolu, ale kilometry ubíhají a o pár hodin později šťastně přibíhám k druhé občerstvovačce ve Vraném n. Vltavou (30. km). Kuřecí vývar také potěší. Krom toho si dávám ještě Kofolu, která jen zasyčí. Tímto krásně posilněn vyrážím na finální a nejdelší část trasy, Olaf mě při výběhu povzbuzuje.

A tady se věci mění. Udělal jsem zásadní chybu, když jsem si na 2. občerstvovačce nedoplnil vodu a tak jsem po chvíli na suchu. Do cíle zbývá ještě nejméně 15 Olafokilometrů, což by za normálních okolností nebyl až takový problém, ale teď nejsou normální okolnosti. Po 5 km bych pošel. No nedá se nic dělat, nejprve si beru gel, který je snadno stravitelný i bez tekutin, a při první příležitosti nabírám vodu z potoka. Radši se po***t, než pojít.

Štěstěna se na chvíli usmála a krájím kilometry co to jde. Potkávám teď již jen velmi málo lidí. Při seběhu z hradiště Závist ladně přeskakuji Jana Rosáka, který zřejmě venčí svá vnoučata a již jsem mezi zvířaty ve zbraslavské miniZOO. Fixou značím další “samokontrolu” a přichází zrádná Olafovina. To je zase tak: Závodník na startu nedostane mapu s trasou, ale seznam turistických značek s kilometráží a rozcestníky v pořadí, jak jimi má procházet. A někde v této části trati se na onom seznamu objevuje několik pasáží popsaných jako “místní bílé značení”. I rozhlížím se všude kolem, kde uvídím místní bílé značení, ale nevidím nic, a tak pokračuji stále po zelené.

Na návsi obce Točná už je jasné, že jsem “místní bílé značení” minul a tak se ptám domorodců, kde je tady letiště (což je jeden z dalších milníků na seznamu). Posílají mne přes pole jakýmsi vzáleným směrem a pomalu se šeří. No raději vyndavám mobil s GPS a hledám se. Není to tak hrozné, k letišti bych měl trefit. Zanedlouho se k němu opravdu dostávám a co mě překvapí nejvíce: na stromech zde jsou sem tam nasprejované bílé šípky. Olafe, ty tatare! Tohle že je “místní bílé značení”? No už tomu tak bude…

Zuřivě kleji a vyrážím opět kupředu. Šeří se čím dál víc, ale cíl už nesmí být daleko. Chci to mít celé za sebou a je mi za těžko vyndavat z batohu čelovku. Naštěstí potkávám pár dobíhajících stovkařů a ti mi svítí na cestu. Už chybí jen vydrápat se Modřanskou roklí na tramvajovou zastávku, poslední kilometr mezi paneláky a… ano, ZŠ v Modřanech nás tiše vítá.

Robin na mě svědomitě čeká. Překvapivě jen něco kolem hodiny. Předávám pořadatelům čip a arch s dvěma okýnky fixou neškrtnutými. Ať si mě diskvalifikují, já jsem svůj cíl splnil. Dokonce lépe, než jsem čekal. Čas 7 hodin 30 minut, možná nezní úplně vítězoslavně, ale předpokládám, že stačil na cca 15. místo. Ze 100 startujících! Zpracovatel výsledků, má ale zřejmě zimní spánek, protože ani 3 týdny po závodě ještě nemáme k dispozici oficiální časy ani pořadí a tak se nad nimi můžeme jen dohadovat. Předpokládáme, že Robin je 5., což je obdivuhodný výsledek, ale dokud to nebude svítit černě na bílém monitoru, jistí si tím nejsme.

Však i kdyby nás na konec diskvalifikovali, rozhodně to stálo za to. Nikdy bych nečekal, že kolem Prahy se nechá postavit tak krásná a divoká trať.

P.S. Tak konečně byly zveřejněny výsledky: Robin 6. v čase 6:35:50, Honza 10. v čase 7:22:02. 144 závodníků startovalo, 125 dokončilo.

24. prosince 2014, akt. 10. ledna 2015

Mohlo by vás také zajímat ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *