NA KLADSKÉ BĚHALI MLOCI
Monstrakce behejlesy se dostala blízko k našemu bydlišti, a tak na ní vyrazilo několik jednotlivců z Mariánských Lázní. Celková účast i s dětmi a vloženými závody mohla být kolem tisícovky lidí. Domácích, kteří to měli nejblíž, bylo šest. Tedy pokud jsem ve výsledcích někoho nepřehlédl. Z toho je patrné, že zájem o běhání je v našem regionu opravdu značný. Je pravdou, že startovné nebylo z nejlevnějších. Za ty prachy byly v roce 1991 dva lupeny na Rolling Stones na Strahově.
Původně jsem čekal, až někdo napíše reportáž z našeho posledního oddílového tréninku, kam dorazil třeba i Petr Stehlík z LPM (prý se mu to moc líbilo), třeba se ale ještě někdo odhodlá.
O běhu na Kladské jsem se dozvěděl zcela náhodou, skoro na poslední chvíli. Víkend volný, půjdu si proběhnout něco delšího, i když se pokaždé zaříkávám, že na podobné vytrvalostní akce už nepůjdu. Stejně na to už ani netrénuji, a podle toho pak vypadají výsledky i já v cíli.
Podle zcela jednoduché aritmetiky jsem se neprozřetelně přihlásil na 23 km dlouhou trať, a to z jediného důvodu: za 600,- Kč startovného bych v případě jedenáctikilometrové trati platil necelých 55,- Kč za kilometr, kdežto na té delší trati vyšel kilometr za 26,- Kč. No neberte to.
Asi půlhodinu před startem jsem se potkal s Vojtou a Maruš Bartošovými. Vojta šel jako já to delší, Maruš tu jedenáctku.
Můj ne kdovíjak smělý plán byl dát to kolem šesti minut na kilometr, což by znamenalo čas asi 2:20 hod. Prvních pět sedm kilometrů bylo v pohodě, lidí okolo dost, pořád se dalo za někým viset. První prekérka přišla kolem osmého kilometru kdy se ostře zahýbalo do terénu. Lesní vcelku příkrá pěšina donutila všechny okolo mne přejít do chůze. Ta trvala určitě asi tři sta metrů. Nepochybuji ale, že ti nadupaní vpředu to běželi. I tak jsem byl na desátém kilometru něco pod hodinu.
Ještě do nějakého čtrnáctého kilometru to jakž takž šlo, pak už se začala projevovat únava – tolik kilometrů v kuse jsem letos ještě neběžel – i nápor sluníčka, které nám po značnou část pralo do hlavy. Už ani nevím, v které fázi se běželo několik kilometrů po náspu vedle (asi) Dlouhé stoky, což byl opravdu opruz. Při chůzi po silničce na poslední občerstvovačku mne na kole předjížděli Tenglerovi, kteří tam náhodou jeli kolem s jistým Japoncem na cyklovýlet. Karlův (ne)povzbudivý výrok ´Na co ses to dal?´, byl vcelku přesný. Neměl jsem ani sílu cokoli říct a jen jsem mávnul rukou. Doufám, že to vypadalo jako pozdrav.
Ještě že poslední kilometry byly víceméně z kopce. Občas mi tleskali nějaké pořadatelky, ale to jsem ani nevnímal. Celou dobu jsem v ruce žmoulal plastový kelímek, neboť na občerstvovačkách z důvodů hygieny nebyly. To se mi nakonec hodilo, pár kiláků před cílem mne viděl jeden z diváků a usoudil, že určitě potřebuji nalít vodu. To jsem mu opravdu nerozmlouval. 
Pak už jsem slyšel hluk ze shromaždiště, blížil se konec. Pořadatelka na jedné křižovatce na mne volala: Už jenom pět set metrů do cíle! Po asi sto metrech se objevila vlajka s údajem 500 m do cíle. Za dalších sto padesát metrů na mne jiná pořadatelka volala: Už jen pět set metrů do cíle! Takové informace na náladě opravdu nepřidají. Cíl ale nakonec přece jen byl. Jen na ten finiš jsem se opravdu vybodl. Změřili mi to za 2:32:03 (214. celkově z 277). To mi ale bylo fuk. Dokonce jsem byl v kategorii H60+ druhý v pořadí! To ale nebyl kdovíjaký výsledek, neboť takových vetošů bylo ve startovním poli asi pět. A stejně se to ani nevyhlašovalo.
První – Martin Frelich – to dal za 1:33:28. Vojta Bartoš (na úvodním snímku) doběhl celkově 26. (1:48:03, nejl. závodník KV kraje), což je super výsledek. Snad si to přečte i někdo z vedení reprezentace LOB, aby viděl, že Vojta odpovědně trénuje.
Pak jsem se chvíli koukal na doběh té kratší tratě. Tu běželo přesně 499 lidí. Vítěz – Andrej Fiala – to zvládl za 42:03. Maruš doběhla 147. (1:01:25) a byla 2. v juniorkách (ty také nevyhlašovali) a celkově 34. ženou v cíli. 
Dost mne překvapil vodák Petr Tuháček (také člen naší TJ Lokomotiva M. L.), kterému táhne na sedmdesát a pořád nevzdává eventuální účast v maratónu a který to dal za rovných 61 minut. Jeho manželka Jana (289. celkově a 3. v D60+ – ty také nevyhlašovali) měla čas 1:09:40.
Pak jsem se belhal po silnici asi 2 kilometry k autu a předešel mne náš oddílový staratel o pití na OB závodech – Ondra ´Mattoni´ Postránský. Ten běžel také výborně. Celkově byl 46. (53:57). Vlastně se dá říct, že všichni z Mariánek byli dobří.
Večer jsem šel na Kovárnu, kde hrála místní bluegrassová formace, abych se dal do kupy, ale moc mi to nechutnalo. Pivo jsem jenom tak ucmrdával, nic jsem neříkal a hleděl do neznáma. Několikrát se mne během večera mně známí muzikanti ptali, co to se mnou dnes je, zda nejsem nemocný apod. Neříkal jsem nic a jenom jsem hleděl kamsi. Na vysvětlování typu ´Já jsem jenom sakra unavenej´jsem neměl sílu.
Pepa M.
