NA SKOK V BRETANI

Napsal Josef Milota · 12. 5. 2023

Období ve druhé polovině dubna bylo u nás nepříliš bohaté na orientační aktivity. Co takhle vyrazit někam do světa a ještě k tomu šířit orientační osvětu dále od naší hroudy.

To se takhle 15. dubna konal ve francouzské Bretani celodenní trénink u města Quimperlé ve Foret de Toulföen.

Nejdříve jsem si zkusil liniový závod, kdy se na místě nalezení lampionu udělal do mapy vpich spínacím špendlíkem, který každý obdržel před startu. Našel jsem všechny kontroly a ještě jsem pořadatele upozornil, že měli jeden lampion špatně. Pak jsem si dal vyfáborkovaný kros na 1 a půl minuty přes kameny a skrz pichlavou cesmínu a poté jsem si konečně zaběhl normálně pospojovanou tréninkovou trať.

Zbytek odpoledne až do šera jsem trávil u nebývalého orientačního kvízu, který by se dal nazvat Legorienteering. Jeden nadšenec z Nantes vytvořil na desce o rozměru cca 1 x 2 metry z legových kostiček les, park i zástavbu a do tohoto terénu umístil desítky kontrol. Úkolem bylo určit přesné umístění kontrol. Celé je to vlastně nám známý Trail-O. Už první test mne měl upozornit, že to nebude až tak jednoduché. Dal jsem si hned na úvod jednu z těžších variant a z 30 možných bodů jsem jich získal jen 22. Nicméně jsem nakonec prošel všechny modifikace z kategorií zkušený a expert – dohromady jich bylo deset, stoprocentní jsem ale nebyl ani jednou. Nejlepším výsledkem byl dvě chyby. Tréninku, který byl otevřený pro celou bretaňskou oblast, se účastnilo něco kolem sedmdesáti lidí.

Pak se konečně smrklo a v půl desáté začal noční OB. Našince by možná překvapilo, že se startovalo podle toho, jak kdo přišel. Francouzi nevypisují kategorie, ale staví několik tratí, které rozlišují podle délky a obtížnosti barvami. Kam se každý přihlásí, záleží na něm. Nočák jsem už dlouho neběžel, tak jsem raději zůstal při zemi a dal si „orange“, což bylo něco uprostřed. Udělal jsem dobře. Nakonec jsem byl druhý z deseti závodníků. Polovinu ale tvořily ženy. I kdybych tam neudělal asi pět minut chyb, tak bych stejně nevyhrál.

Druhý den se ve stejném lese, ale z jiného místa konal denní middle. Celková účast byla něco do stovky lidí. Také zde bylo startovní pořadí tvořené odlišně než u nás. Každý se při příchodu na shromaždiště zapsal do seznamu, v který čas chce vyběhnout. Už jsem se trochu pochlapil a dal si druhou nejobtížnější trať na 2,8 km. Nechal jsem tam jeden tříminutový kufřík, půl minuty na předsběrce a byl třetí z 32 běžců. Zhruba polovina byl opět ženy. Pořadatelů z Lorientu jsem pak pomohl stahovat kontroly a rozdal jim lázeňské oplatky. Mělo to úspěch.

V úterý po závodech jsem se u jezera – což byla vlastně mořská zátoka – vedle městečka Ploemeur proměnil na orientačního misionáře. Sešla se skupina maminek s dětmi, která byla nažhavená na nějaké orientační dobrodružství. Přišli Alena s Elishkou, Yvone s Khiluhannim a Titouhannem, Rachel s Malouem, Adeline s Ninou a Charliem, Benédicté s Awenou a Helourim, Nathalie s Louisem a Eillie. V lese se nacházel areál pevných kontrol. Pokud pominu skutečnost, že se skoro na každé kontrole konal piknik, což dvoukilometrovou procházku protáhlo na dvě hodiny, tak se to snad líbilo. I tentokrát se rozdávaly oplatky.

Během následujícího pobytu jsem ještě stihnul poslechnout spojenou skupinu dechových souborů z Tours, Caen a Le Mans (vzorek zde), zajít na místní prvoligový fotbal (domácí prohráli 0 : 1 s Toulouse)